Ponížení

7.7.2018

černobílé skvrny na mém těle se probíjí větvemi. Skřítci se zauzlovanými jazyky se mi chechtají. Když jsi přišel do mých snů, nazval jsi mě Ironie. A já netušila, jak výstižný a přesvědčivý jsi.

Přes mé oči prochází světlo úplňku, až jsem smyslů zbavená. Skřítci se chechtají, víly tančí, vlnky na jezeře se předbíhají a to vše, beze smyslu, jen mé oči, tomu dávají cit. Mé šaty jsem nechala v dálce. Jsem připravena tuto noc strávit pod dohledem tvých vlků. Do mých chodidel se zabodává jehličí. Chodím zmámená a kdesi ve mě ozývá malý hlásek, co tě volá i když jsi vlastně jako mrtvý. Už nemůže. Zakopává o trny křovin. Padá a vstává, padá a vstává. Dnes ještě nemám právo se vysvobodit. Protože jsem kým jsem.

Slyším jejich dech. Jsou tady a dívají se. A já jdu, jsem připravena to přejít, dnes ještě neumírám, dnes ještě nemám to právo! Noc je čím dál mrazivější, kůra se odírá o kůži a člověk blázní. Měsíc, voda, jeho oči, proč? Ponížení pije moji krev jako pijavice. Ách! Pálí hořký cit. Všechno na mě padá a já se propadám i s trny někam dolů, kdes mě shodil. Hluboká propast a má bolest v hrudi o tvrdou zem. Cikánští skřítci s mincemi. Říkají: "to je tvá budoucnost!" Házejí je po mě. Tak těžká cesta nahoru, takový hlad! kluzký jíl a ty tam nahoře na mě nadšeně čekáš, až se vrátím...

Vracím se k tvé potemněle rozkvetlé duši, tančíš se mnou, vedeš mě - jako loutku. Ztratili jsme umění říkat si pravdu a ty se mě ptáš zda bych dokázala rozkvést jen proto, abych někomu udělala radost? Co to znamená, kromě tvého charismatu, nevím. Jen cítím jak jsem vším prostorem, pohlcuji temnotu noci, vše, co tě symbolizuje. Stačí se jen dotknout a zanecháváš otisk. Slyším řev, řev plný krve z mého srdce. Ne nechci zahodit to čím jsem si prošla. Chci aby jsi to cítil, že jsem tvá oběť. Aby sis to užil...

Tak popřej mi už konečně zas dobré ráno!