Jsi blízko, vzdycháš mi do duše a konejšíš perlami zapomnění. A já sním o tom dotknout se toho místa, které by mi tě přivodilo. Zveš mě do cukrárny. Oba si zpytujeme svědomí o naší chuti krmit se navzájem okvětními plátky se šlehačkou.
Ta cukrárna je ale zvláštní. Nikdo tam nechodí, je prázdná. Ač má pořád otevřeno, nikoho neláká. Jsou tu narcisy i tulipány, ba i pampelišky a kopretiny, ale nikoho nelákají nasytit se. Jen my jsme dostali chuť...
Tak krmit se navzájem plátky skel růže, a vodu si pro dnešek odpustit. A pro ten zítřek se nikdy nenapít, jen cítit jak pálí hořký cit.
Pak tančit spolu kolem plamene a mít odvahu v něm držet mě. Držet mě, však mě nepustit, a vnímat jak pálí čirý cit.
Jsme oněmělí i rozkvetlí. Jsme zraněni, ano i to se smí, i to se v lásce smí.
Jsi opět plný citu, ano vidím, jsi tu a povídáš si s duší mojí, dokud se ona nezahojí. Tak rád mi slzy utíráš a ukazuješ co sám v nich máš, životem našich iluzí, budem žít naplno těch pár dní...