Povídky...
V těchto lesích není mnoho lovců. Všichni se známe a potkáváme, pijeme spolu a jinak brouzdáme v lesích. Je to tak od nepaměti, už naši tátové to dělali a mí synové nebudou jiní. Pokud někdy nějací budou. Za celou dobu jsem zabil spoustu zvěře. Už jako malý kluk jsem zastřelil, co se dalo. Ulovené jídlo mi vždy chutnalo nejvíc. Ale poslední dobou, jsem neměl hlad. Je těžké popsat moje stavy, ale střílet už mě tak nebavilo tak jako dřív. Nejspíš to bylo mojí zručností a jistou předvídatelností objektu zájmu.
Končil zase jeden podzimní den a už i mě byla zima. Cestou domů jsem skoro zakopl o mladičkou srnku. Stála přímo přede mnou a koukala se na mě prozíravýma očima. Ani se nepohnula, ba ani nedýchala. "Ahoj srnko, jmenuji se tvoje smrt." řekl jsem jí. Namířil jsem na ni pušku, ale srnka se ani necukla. Zajímalo, by mě jestli je tak hloupá, nebo odvážná. A není vlastně odvaha hloupost? Nespíš je hlavně zvědavá. Zvědavá na to zda zemře? A co její přirozený strach, který by jí měl v takových situacích poradit? Jak ho ovládla? "Jsi zvláštní. Stojíš tady přede mnou a bereš mi radost z tvojí smrti. Kša!" Ohradil jsem se na ni a ona utekla. Večer jsem o ní měl sen.
O pět dní později, když jsem ráno vyšel do rosy, jsem brzy na to potkal svoji srnku. Pozoroval jsem ji zkrz stromy, ona mě neviděla. Namířil jsem na ni svou zbraní, bylo to příjemné ale něco mi tam chybělo. Měl jsem v kapse píšťalku tak jsem ji vytáhl a písknul na ni, abych ji vylekal. Srnka jen zvedla hlavu a nastražila uši. Měla jiskry zvědavosti v očích. Takhle to s ní nepůjde. Najednou jsem měl pocit zmaru a šel jsem do hospody. Ten večer jsem se dost opil. Ráno mi bylo špatně. Ležel jsem snad celý den a moje hlava, ač bolavá, přejímala nad tím, jak tu srnku zabít a přitom si to vychutnat. Nakonec jsem si řekl že udělám trochu tý zábavy a nastražím na ni past. Je to sice trocha práce ale za to úsilí to stojí. O dva dny později už se houpala v síti. Nahlas jsem se smál a mluvil k ní. Jí do smíchu vůbec nebylo. Nohy měla v síti zapletené tak až se nemohla hýbat. Určitě s ní sváděla nejdříve boj, ale to jsem prošvihl. Teď už tam jen leží zlámaná, bezmocná a unavená. "ty i kdyby v celém lese byla jediná past, tak do ní ze zvědavosti vejdeš co maličká?"
1.9.2016
jsi mé světlo, pro které nic jiného nevidím. Jsi vůle všeho chodu a já jsem kolečko v tom velkém soukolí. Jsi mým bohem a bohem všeho. Není pro co jiného dýchat. Není pro co jiného milovat. Nejsem nic. Jsem v jednotě s tebou, zapoměla jsem svý hříchy. Nemám žádnou hodnotu. Nemám žádný dluh. Jsem vedena a odevzdávám se. Odevzdávám svoji hrdost a své rozhodování abych nemusela cítit to břímě odpovědnosti za své činny. Ach jak jsi milostivý můj bože, že ti mohu dát všechno co jsem a umřít. Tak jsem po tom toužila, po smrti. Smrti ega. Tak jsem se bránila, až jsem poznala že čím víc se hasím, tím víc hořím. Mé tělo válčí a chce se roztrhnout. Je to tak těžké to udělat, je to důležité rozhodnutí, možná poslední. Ale pak, jsem omámená tím vším co jsi. Je to agónie. Jsi, a zbytek je nedůležitý, protože je všechen v tvých rukách. Stačí je líbat. Jednota za tak nízkou cenu jako je vlastní integrita. Jsem oběť na tvém oltáři. Letos budou dobré žně. Jsem tvá kořist. Jak je příroda milostivá. Patřím k tvým nohám. Jsem ti podřízená a znavená tím procesem, kdy se motýl zakuklí. Všechno jsem již viděla. Všechno jsem již řekla. Teď už budu jen tančit. Bavily mě ty výlety za svobodou, ale je to tak ubíjející, jako sám život. Strašně se tam chci vrátit. Tam, kde nebylo nic, jen naše oči. Nevěděla jsem co je to hlad, protože jsem nic nepotřebovala. Měla jsem tvou bytost tak blízko, byla jsem krmena tvou pozorností. A láskou? Nevím, snad. Snad mě také potřebuješ. Určitě, když jsi spoutal mé srdce k svému. Poděkovala bych, ale děkuji tu neplatí. Platí tu zákony, ne slova. Teď už vidím jen tvou krásu, která nikdy neuhasne, stejně jako tvá žízeň po mé oddanosti a věrnosti.
Již jsem ti říkal královno, že se ten mladík dobývá do tvých síní již přes rok. Je velice houževnatý. "Proto mi musí ničit vchody do komnat? Nestačí že jsem ho porodila?" "Nikomu to nestačí královno a porodila jsi všechny. Všichni mají sexuální pud a vy jste jediná žena." "hahaha chudáci. Ať si ho vyhoní. Nikdy se nesnížím k styku." " Ale měla byste o tom ještě popřemýšlet výsosti. Přece jen, naše vojska ubývají, ztrácíme sílu ba i naději. Uvedete do záhuby celou říši a na jejím konci stojíte vy. Měla byste tomu silnému muži dát alespoň šanci..." "mlč už! Nemůžu tě poslouchat. Proč nepřiletí Gardeon z říše Xyrantské? Vždyť ví, že byl vždy vítaným hostem." "Protože jste použila všechny Vaše děti proti jeho kraji! Proč by to dělal? Měl rád Vaši panovačnost ale nezapomínejte že on děti jako muž mít nemůže. Velice jste ho pokořila." "Vím ale....ale nic. Přiveď mi tedy toho zločince." Stýská se mi po Gardeonovi. Jeho mužnosti, síle a odvaze. Taky po jeho krvelačnosti a zákeřnosti. Ale je pravda, že jsem ho zničila a tím si zlomila srdce. Musím trpět, musím se nyní zpytovat. Musím to udělat pro říši abych mohla žít dalších 20 let v nerušeném klidu.
"Přivádím ti Sama Arigaldiho." "Ahoj. Já jsem Sam a ty budeš ta krásná dáma." "Jak si dovoluješ mi tykat? Jak jsem tohle mohla porodit? Vždyť mi to není vůbec podobné!" "Ale ano porodila jsi....eh jste mě před pětadvaceti lety. Pamatuji si to. Bylo to příjemné rození." "Ty jsi pamatuješ své rození?" "Ano." "Málokdo si ho pamatuje." "ano a zapamatoval jsem si Vaši krásnou tvář bohyně! Jsem Vámi posedlý již od narození hehe." "Ale to není žádná novinka. Každý je mnou tady posedlý tak proč to tak prožíváš? Proč mi to říkáš? Chtěla jsem se s tebou domluvit na styku, jelikož jsi prý silný a máš vůli." "ano paní moc rád bych měl s Vámi styk ale nechci Vám dát svoje sperma do toho přístroje. Chci mít s vámi milostný poměr." Smích "Královna přeci nemá nikdy styk se svými syny. Byl by to incest. Jsi snad úchyl?" "Ano, vím že je to zločin ve Vaší společnosti. "V naší společnosti? A ty....ve které ty žiješ?" Jsem tak udivena. Takhle mě žádný z těch malých parchantů ještě neudivil. "no...""počkej chvíli. Měl by sis rozmyslet odpověď jelikož se pohybuješ nad propastí smrti. Můžeš pokračovat." "No já chtěl jen říct, že společnost tvoří jedinci a já jsem taková porouchaná buňka, která má ovšem tu moc, že svým přesvědčením může nakazit ostatní buňky. A když dojde nákaza k většině, tak už to vlastně neni nemoc." "Děkujeme za upozornění tak to bychom tě měli zabít Same!" Řekla jsem. "bože vy jste řekla mé jméno! Jsem ten nejšťastnější muž." "Tobě se líbí štěstí? Ta nemocná buňka zaostává za naší kulturou stovky let!" směji se a po výkladu se smějí i strážci a rádce. "koho tím tady chceš prosím tě ovlivňovat? Jsi naprostá nula copak to nevidíš?" "Ne nevidím, ukážete mi to paní?" "Ano ukážu ti, že nemáš pravdu a ukážu ti že to jak se naparuješ nemá nic co dělat z realitou. Až teprve potom tě hodlám zabít." "Vy jste ta nejhodnější a nejkrásnější paní jakou jsem si mohl přát." "Dobře to stačí dejte mu 20 ran bičem ať si rozmyslí své budoucí odpovědi." Ráno jsem měla nástup poddaných a hned na to jsem chtěla vidět tu zrádnou veteš. Sam vešel pomalu, šlo vidět že ho všechno bolí a usmíval se. "Ahoj krásná paní nepůjdeme se třeba projít?" "projít?" "Ano na sluníčko. Jste tady pořád zavřená a podle mě by Vám krásně zářily ty hadí oči. Mohl bych Vás třeba i vyfotit." "Nemluv už!" "Já se nebavím, já si nehraju. Vedu říši." "Ale vždyť nic nedě..." "Mlč ty malý zkurvysyne. Já se postarám o to aby ti ty oči pohasly a už nikdy si nechtěl hrát!" Vzala jsem ho za krk a nadzvedla. Pohodila jsem ho do rohu místnosti. Potom jsem k němu přišla a dala mu ránu přes obličej. Přišlápla jsem jeho pohozený tělo. "Ty jsi se neměl nikdy narodit! Jsi ostuda mého rodu! Všichni tě nenávidí!" Nejradši bych ho rozšlápla. Vzala jsem sloup stojící poblíž vytrhla ho ze zdi a mrskla jsem ho o zeď. Všichni přiletěli aby zjistili, co to bylo za ránu. Podívali se na mou zuřící tvář. Takhle mě dlouho nikdy nikdo neviděl. "Proč jsem tu zrůdu musela porodit? Zostuzuje náš rod. Zostuzuje mě!" Odešla jsem do své ložnice. Hned zítra ho pověsím nebo ho přiškvařím něčím žhavým a předtím ještě použiju psy. Vyfotit. Pche. Blázen. Blázni se zabíjejí už za mlada. Musím to více kontrolovat aby mi takoví jako oni neinfiltrovali armádu, protože co když jich je víc? Jsou jako švábi. Když najdeš jednoho máš jich v domě sto. Tenhle se odkrývá sám i když mu pohrozím smrtí ale ostatní mohou být sofistikovanější. V říši se klidně už dávno může dít něco tichého. Jinak by ho už přece někdo dávno zabil. Říše se může zbouřit v nejhorším případě proti mě. Nakonec by mě mohli uvázat za obrovské kůly a pářit se se mnou jak je libo. Už se těším až zítra zabiji jejich vůdce.
Ráno jsem vstala o něco dříve. Ihned jsem šla sama do sklepních prostor kde máme vězení. "Ahoj Same dnes tě čeká tvá smrt dali ti jídlo na přání?" "Dali mi jídlo na přání paní moc děkuji. Bylo to moc dobré." "Máš rád pejsky same?" "ano mám rád všechny zvířata na světě. A vůbec všechno mám rád." "Tak poznáš ty mé. Vyvěďte ho a vhoďte do jámy na půl hodiny." Z jámy se ozýval hlastiý křik, prosby, boj – prostě v půl hodině jakoby člověk prožil celý život. Nakonec byly vzdechy tak nepatrné, že jsem se začala bát že by to nepřežil. Chci aby umíral přede mnou. Vytáhli jsme ho. Všude krvácel. Nevšímala jsem si toho. Krev vidím denno denně. Líbilo se mi jak pomalu umírá, jak vychází na povrch jeho jádro. Natáhla jsem mu kolem krku smyčku. "Tak a teď tě pověsím a všechny kteří jsou takoví, jako ty." "Chci Vám říct že Vás miluji!" Oči se mi vytřeštili "jak mě můžeš milovat, když tě právě zabíjím? "Když se s Vámi nemohu pomilovat, mohu aspoň zemřít vašima rukama." "Ale proč chceš zemřít mýma rukama?" "Protože jste krásná. Vy to nevidíte a asi ani neuvidíte ale já vidím dál." "Ale já přece nejsem..." Zarazila jsem se. Nemohla jsem to přece říct. Nedávalo by to smysl. Vypadla mi logika všeho. Všeho, co tady teď dělám. Přestalo mě to všechno bavit. Upustila jsem toho otroka na podlahu. "Ať je živý!" poručila jsem a odešla do soukromí. Tu noc jsem vypila hektolitry krve. Nemohla jsem spát a měla divné sny. Ani ráno to nebylo o nic lepší a tak jsem se hodila marod. Nikdo ke mě nesměl. Jen sem tam přišli s jídlem a hlášením. Byla jsemna ně ještě hnusnější než kdy jindy. Sam se mi vracel v různých představách a v uších mi znělo jste krásná. Čím více jsem ho z mého vědomí odháněla, tím více se do mě zarýval. Viděla jsem jeho tvář a zkrvavené tělo, cítila jsem jeho jak on říká "štěstí." Lákalo mě dozvědět se víc. Něco mi dával. Něco nepoznaného, co mi nejspíš chybělo a já o tom neměla ani ponětí. Vždy jsem chtěla aby mě poddaní nenáviděli a přitom bych teď chtěla Sama vidět.
Po čtrnácti dnech jsem ze Sama udělala rádce. Po dvou měsících jsme spolu měli první milostný styk....Naše říše se brzy několikanásobně rozrostla
Naštvalo mě to! Tak dlouho si na něj brousím ty svoje drápky. Každý večer si spřádám plány jak ho dostat jak si ho podmanit jak ho svést! Ale nejde mi to. Čím víc to nejde, tím víc se snažím. Čím víc je jasné že mě dotyčný nechce, že nereaguje, tím víc se k němu připoutávám. Tohle na sobě nesnáším. Kdepak je v tom logika milovat víc když pán dává míň? Nedává to smysl přeci! A já nemám ráda nerozumné lidi. Mám ráda pořádek. Objektivitu. Logiku. Nudu:-D Žádné skryté poplatky, žádné zmatky, prostě nic co by ze mě dělalo blbce. Nejhorší na tom je, že nikdo blbce ze mě nedělá. Dělám ho ze sebe já sama. Proč? Protože to potřebuju. Žije ve mě někdo kdo mě může mučit. Může to dělat kdykoliv se mi zlíbí. nemusím čekat než se někomu bude chtít, než si uráčí někdo všimnout. Ne. Mám výsadu, ničím se já sama. Ale aby to bylo vzrušující, musí mít nějakou tvář. A tak si je propůjčuji z venčí. Vezmu si tu tvář, ty oči, rty, líbezné tělo z reality do mé mysli. A tam už si s tebou můžu dělat co chci! HAhahaha! Většinou ze mě děláš debila stejně jako v reálu. takže jsem v zásadě objektivní člověk:-) Potom si představuji, jak už to nevydržíš a povolíš, třeba si vymyslím nějakou strááášně magickou taktiku že zjistíš jak ses zmýlil a zamiluješ se do mě. Tím se krmím pár dní, potom mě ojedeš, což je vrchol a pak se to vrátí zpátky na začátek tzn. zjistím že ve skutečnosti se to vůbec nestalo a tak jsem zklamaná dokud si nevysním novou taktiku. Potom ale přijde zlom. Jsem furt v týhle submisivní pozici kdy pořád dokola zjišťuju jak teda mě nikdo nechce. To byla rekapitulace. Tak. A teď si představte že tohle vyvolává značnou psychickou deprivaci. Potom vztek. Nenávist. Citové zmatky. Beznaděj. Zoufalost....a jsme tady. Tady to začíná být zajímavé tady můžete zpomalit promítání. Zoufalost je stav, který se nedá snést. Vše se depolarizuje a vykrystalizuje se ze mě dominantní bytost. Ta začne dělat v tomto nespravedlivém světě pořádek. Vezme si nůž, sirky, černé šaty(černou jinak nenosím) opasek a roubík. Nejdříve nahlásí svojí novou osobnost na sociálních sítích, tím že podpálí venku nějaké věci, vyřeže si na ruku you are dead! a pošle to jako videoiniciály. Ironií je že ostatním přijde toto konání roztomilé, směšné a hloupé. No jo zase ta naše lehkomyslná Ironie, nikdo o ni nestojí tak se bouří hehe, zase se nám to povedlo (potlesk, like). Potom jde za ním. Je temná pozdní noc, venku je krásně hnusně, prší a tak přijde zmáčená, černé linky se jí rozmazaly a její výraz vysílá jediné. Pomsta! Pomsta je tak sladká! Zaklepe. Otevřou se dveře a v nich stojí on s překvapeným výrazem. Dívá se na něj a usmívá se potěšeně, jakoby už měla vyhráno. Jakoby se už nic nemohlo přihodit, co by jí mohlo zabránit v jejích činech. Zamává mu před očima plamínkem zapalovače. On automaticky uhne dozadu a ona se prošťourne dovnitř do jeho bytu. Už mu to dochází. Tohle nebude klasická návštěva - tohle je vetřelec. Odhodí zapalovač na zem a zabouchne za sebou dveře. Je zmatený tím co udělala ale nenechá se vyvést z míry. Navenek je klidný jako vždy ale ona ví, že jeho síla je v hlavě. Dívá se na ni a líbí se mu jaké má zmáčené vlasy deštěm. Obličej má mokrý, nedokáže rozpoznat jestli i od slz křivdy. Ví, že si přišla pro nějakou úlevu. Již předtím v ní něco vřelo. Vlastně pořád v ní něco vždycky vřelo. Vždy byla tak trochu jednou nohou v pekle. Teď se zdá, je tam již oběma. "Pro co si přicházíš?" zeptal se. "nevím. chtěla jsem tě vidět a seřezat tady tím páskem" Podívá se do její druhé ruky. V dlani drží pánský pásek se železnou přeskou. Musí držet svůj smích. Přijde mu to až ironické jak je upřímná, nemá nic promyšlené. Vezme jí pomalu a lehce pásek z ruky a řekne si. Hm, už víme kdo tady chce seřezat páskem. "to je můj pásek. mám nad ním moc a on má moc nad tebou. Nebude tě poslouchat" On už to nevydrží a usměje se tím krásným jiskrným vzácným úsměvem. Ano, to přesně chtěla. Ona se usmívá a sedne si na postel. Hladí si prostěradlo a peřiny jak si vždycky tajně přála. Potom si se začne otírat o jeho peřinu a prostěradlo. "provokatérko" řekne si v duchu jeho hlas když jí chytne za obě nohy a stáhne jí dolů k zemi. Její ruce stáhne za zády opaskem. Ona si užívá jeho letmé doteky když jí takhle spásá:-) Vůbec se nebrání. po chvilce se však její ústa zakousnou do povlečení. Začne ho škubat, jakoby ho chtěla rozervat. "sakra přece mi nebude rvát povlečení!" Vezme jí za pusu a pomalu se jí snaží uvolnit ze sevření. Ona si užívá jeho ruce na své tváři, jak si vždycky přála. Nejradši by zpomalila čas a ano zpomalila si ve své hlavě čas a taky tam má repeat. Mezitím se však uvolnila ze svých provizorních pout, šlehla mu páskem přeskou přes ruce až se musel vzdát svého úkolu držet jí a hbitě vyskočila na postel. Kde se ztratila ta její zlost? Teď tam skáče po posteli a směje se jako malé dítě. Už nechce nikoho šťouchat žhavým železem v kleci. Už ne. Je šťastná že je u něj, s ním, že ho uviděla, ucítila, daroval jí svůj úsměv, svůj pohled a je přinucen se jí věnovat. Ona má pásek, je na posteli, je vítězem. Může ho kdykoli šlehnout, utíkat mu, shazovat jeho věci, slovně ho trýznit. Je to úžasný pocit. Ale že by mu snad působila opravdovou bolest? že by ho snad dokázala citově týrat jako on ji? To nedokáže. Takže až slečně dojde dech, dojde jí i její vystřízlivění. Z drogy, která byla příjemná se teď stává depka. Už se jí nelíbí na posteli. Připadá jí, že to celé byla hloupost. "Co to vlastně dělám? Proč jsem chtěla vyhrát? Proč mě to už nebaví? Pocit křivdy zmizel, je to příjemný pocit tak proč nemám motivaci to udržet? Cítím jak ztrácím sílu. Achjo, bylo to jen pitomé zoufalé gesto. Ukázala jsem mu svou slabost pod rouškou moci. Ukázala jsem mu jak mi chybí, jak po něm toužím. Po jeho dotecích, jeho sevření, jeho nadvládě. Ukázala jsem to nejen jemu ale hlavně sama sobě. Teď už vím co mi je. Jmenuji se Ironie."
Kolena se jí podlomila a záhy spadla na postel. Bez života bezvládně leží na jeho posteli naprosto bez zájmu o okolní dění. Teď se zabila.
On se jí může pomstít, zneužít jí a být jí čím chce. Ale nechce se mu, protože se vůbec nebrání. To nemá rád. Řekne si že na hru počká do rána. Třeba jí to přejde. Jde se napít, umýt zuby. Ona zvědavě otevře svá víčka. Rozhlíží se kde je, co se děje, přemýšlí jak se to vlastně stalo. Její útrápář, ten který za všechno může, vejde do místnosti. Na sobě už má jenom tričko a spodní prádlo. Pozoruje jeho nohy, postavu, tvář. Jejich pohledy se střetnou. usmívají se. Ona hlavně studem. On si lehne, vezme si svoji peřinu a jde spát. Pozoruje jeho záda. Není tam nic k vidění. Pozoruje jeho přítomnost. Je to příjemná, blažená příromnost
První přikázání
je přísně zakázáno dovolit tvé mysli či tělu mít mě za sexuální objekt. Jakékoli myšlenky a představy, které jsou spjaty s erotickými či jinými úchylnými představami je třeba hlásit a já učiním dostatečný trest tak, aby se incident už nikdy neopakoval! O mé osobě je třeba smýšlet jen jako o božské a nic tělesného, lidského a hříšného zde nemá místo. Mé tělo je svaté, čisté a neposkvrněné. Pokud mě poskvrníš svou chlípnou myšlenkou, musíš mne zase očistit svým pokáním! Tělesné slasti ti mohu dovolit jenom já, jinak jde o zneužití a znásilnění mého obrazu. Tvůj orgasmus nechť je důsledkem myšlenek, které se netýkají mé osoby. Tvůj orgasmus nechť je skryt mému zraku, jelikož je to pro mne posedlost ďábla, když jsi mi nevěrný. Pokud chceš se mnou poznat ráj, musíš být čistý a bez vinny. Jedinně tak tě mohu mít ráda a pak tě mohu vzít sebou do ráje. Pokud bez dovolení využiješ mého vznešeného těla jako něčeho nízkého čeká tě můj hněv. Jen až mě budeš ctít a uděláš službu, jen až mi nabídneš dostatečnou oběť pro moji nezměrnost, jedině tehdy si budu tvého semene vážit natolik, abych ho použila místo odpadu jako přínos, jako největší dar tvého těla pro mne a přijmu ho do svých útrob aby ses stal součástí mojí osobnosti. Nemělo by být pro tebe většího poslání, než se stát mým služebníkem a milencem. Být mým milencem je však tvá velice odvážná touha, za kterou se v těchto dobách stydíš. Pokud mi tvá osoba a tvůj život není zaslíbená víc, než jsi sám sobě, pokud tvé ambice jsou zaslíbeny víc pro tvé dobro než pro mé, měj víru, že mé dobro je tvé dobro. Jelikož já jsem ta, která uhasí tvojí žízeň, tvůj věčný strach a nejistotu. Já jsem ta, která tě povede v pravdě až dosáhneš světla a spasení.
20.12.2016
Je to tu neuvěřitelné. Staré cihlové zdi táhnoucí se vysoko do stropu. Nerovný povrch sklepa z různě poničenými cihlami. Prostor tak 200 na 150 metrů. A zleva i zprava táhnoucí se polorozpadlé schody v prachu. Čas je cítit. Čas minulosti. Nevím proč někdo stavěl tak velké hluboké sklepení. Když si vezmu že nad schody jsou ještě chodby se sklípkama a teprve potom tenhle tajný, muselo to dát obrovskou práci. Hodně jsem si toto místo spojovala s blízkou zarostlou studnou, kterou už nikdo nepoužívá. Prý je v ní mor. V rohu sklepa mám svou deku a nějaké věci. Pár kamínků, skůry od chleba a pár věcí po mojí babičce. Rodiče si nepamatuji. To panství nade mnou patřilo jí a naší rodině. Dokud byl děda naživu všechno se dařilo. Ale pak když umřel, zbyla jenom babička a já a tak jsme o něj brzy přišli. Nakonec jsem přišla i o babičku a tím o střechu nad hlavou. Mám štěstí, že o tomto místě nikdo neví. Ale vím, že je jen otázkou času kdy na to někdo přijde. Hlavně když se pohybuji kolem. Nemůžu si namlouvat že to bude trvat věčně. Stejně už se s jedním chlapem znám i když teda neví že tady přespávám. Jídla člověk moc nemá ale zase já jsem tak neviditelná že se dá i něco ukrást. Být neviditelný je rozhodně výhoda. To vím už odpradávna. I my s babičkou jsme se snažily býti neviditelné. Ale naše dědictví až příliš bilo do oka. Já ale stále cítím ducha naší rodiny. Je tady všude a všechno je tu stále moje. Tuhle místnost osvětluje jedinný zdroj světla. Sestrojil ho dědeček. Přístroj saje z komína sluníčko a pak ho přes obrovskou lupu spouští skoro do obou koutů prostor. Je to tak zvláštní bezpečné světlo, že se tady skoro nebojím. Ale někdy je tady dost šero a někdo dokonce tma. Já tady však znám každý kout. Ani se nemusím přidržovat zdí abych nezakopla o hrboly. Cítím se tu bezpečně protože je tu obrovské ticho. Uklidňuje mě to tak, že se mi někdy nechce ani ven. Stalo se mi, že jsem tady byla celý týden. Jenže dny tady tečou jinak. Jenže voda tady neteče. Takže jsem musela pro vodu. Když jsem vyšla po takové době ven a viděla všechny ty starosti, které lidi trápily už před týdnem, říkala jsem si, čím to může být, že nejsme jako zvířata, které žádné starosti nemají.
Cítila jsem jak mě někdo chytil silně za rameno. "Co tady děláš?" Zeptal se silný hrubý hlas. "já...já tady jen...šla jsem za mým přítelem. Bydlí tady." "Jak ses sem dostala?" "Já no bylo otevřeno někdo asi zapoměl zavřít." Muž si mě prohlížel ze všech stran a podle šatů bylo patrné že jsem ubožačka. Já jsem si ho také prohlížela čímž jsem ho zaskočila. Už jsem ho viděla hodněkrát ale nikdy ne tak zblízka. Bylo to moc příjemné. Měl tak pichlavé oči zaplavené vztekem a nekonečným chtěním. Bylo jasné že si na mě prohlíží své chtíče. Nenechal se mými slovy vůbec zmást. "Kudy jsi šla?" popadl mě za mé šaty a šel se mnou směrem odkud jsem vycházela. "Už dlouho mám to tušení, že tady máme krysu.Tak kde je tvoje doupě co?" Intuitivně koukal na zdi a semtam je i pohladil. "Mluv!" zatřásl se mnou jednou rukou. Měl obrovskou sílu. Neřekla bych, protože neměl nějak robustní postavu. Ale měl silné ruce. Ani jsem nepípla. "No mluv!" chytil mě za vlasy a škubal mi za ně. "AU!" vyjekla jsem. Pak mě pustil a já začala brečet. Přišlo mi to všechno tak nefér. Nakonec si toho všiml... cihly do sebe úplně nezapadaly a dole byla škvíra, která ejhle...někam vedla. "Tak to je to tvoje králosvtví hm?" ani se tam nepodíval. Na panství měl spoustu chodeb, sklepů a pokojů. A škvíra pro něj byla malá. A ačkoli tady byl pozůstatek tajných dveří, dávno už to nefungovalo jak mělo. Možná to i někdo zazdil schválně. "Pojď se mnou!" Vyšli jsme ven. Poblíž byla tržnice, taky náměstíčko. Venku bylo pár jeho lidí. Něco jim rázně řekl cizí řečí. Jestli tam chceš přespávat, budeš muset ke mě přijít tak, jak je ti hodno. V tom na mě všichni namířili své pušky. Lekla jsem se a začala utíkat. Slyšela jsem první výstřely. Byly směrem kterým jsem utíkala. Zmátlo mě to tak jsem se rozběhla druhou stranou. Ale slyšela jsem jak tudy sviští kulky. Ne! Tady nevydržím už ani minutu, chci pryč, chci pryč...."áááááá" rozeběhla jsme se co nejrychleji jsem uměla na další stranu a sklonila se víc...víc a ještě víc až mé ruce ucítily prašnou zem. Uháněla jsem po čtyřech a připadala si jako gepard. Nikdy jsem tak rychle neběžela a nade mnou to svištělo a já utíkala až se ten hluk vzdaloval a vzdaloval až nebyl žádný. A já stále běžela a běžela po mých čtyřech nohou. Nechtěla opustit to čím jsem se stala. Až jsem doběhla za město, kde zpíval potůček tak jsem se k němu přihrbila a napila. Koukala jsem se na svou tvář v odrazu. A její výraz byl nelidský ale přitom blažený.
Seděla jsem na jezu do smrákání a už byla opravdu zima. Něco mě volalo zpátky domů, ještě silněji než bylo obvyklé. Nechápala jsem to. Čeká mě tam jen nebezpečí. Měla bych se hlídat abych mohla zachránit svůj rod. Nebo naopak? Z činnů pána panství jsem zaskočena nebyla. Kdyby nebyl zlý, nebyl by schopný dosáhnout takového majetku. Ale přece jen to bylo zvláštní, že mi dal na vybranou. Ztratím tedy svůj domov nebo pokleknu pánovi k nohám? Obojí je nebezpečné ale jen jedno mě láká. A to je konec mého snu, který se mi dnes zdál.
Procházím tím lesem často a nikdy by mě nenapadlo, že na mě z něj někdo kouká. Nejsem žádný ustrašenec a už vůbec nejsem paranoidní. I když jsem Určitě pohledný mladý kluk, neřekl bych že bych nějakým způsobem poutal pozornost. Ale to jsem si všechno myslel předtím než se ukázala ona. Ukázala se snad tím pro mě nejděsivějším způsobem, jakým se ukázat jde a to přepadením. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě jednou přepadne holka a ještě k tomu za denního světla. Ale pravda je, že lesem moc lidí nechodilo a pásek přes krk nejenže umožní jeho majitelce jít kam chce ona ale také být uplne zticha a jen zkoušet lapat po dechu. O nic jiného se v té chvíli prostě nezajímáte. Nezajímá Vás kdo Vás přepadl a za jakým účelem a už vůbec ne proč jdete pozadu hlouběji do lesa. Zajímá Vás jen jak se dostat z pásku a jak dlouhý je čas než omdlíte. Nějak jsme spolu upadli a já cítil její neuvěřitelný adrenalin. Šlo vidět že chce zařučeně dohrát hru do konce a nedát mi jedinnou šanci abych jí pláchnul. Párkrát mi silně kopla do žeber a stehen a pak mi dala pěstí do tváře. Opravdu jsem neměl šanci se vzpamatovat. Všechno bylo tak rychlé. Něco mi dala na tvář. Něčím to smrdělo. Zachvíli jsem byl úplně omámený. Nepatrně si pamatuji manipulaci s provazy a pak že jsem dostal tlustý klacek do pusy, který mi obvázala kolem hlavy a pak kolem stromu. Pochvíli jsem se vzpamatoval a koukal se na ni. Najednou jsem přestal myslet na to jak jsem uvázán. Naprosto mě zaujala. Ta holka byla plná adrenalinu a soustředila se na svou práci, mě si nevšímala. Bylo jasné že už jí nemůžu jen tak utéct ale ona nejspíš trvala na tom aby práci mělo co nejrychleji. Byla oblečená do maskáčů a měla na sobě zelené pánské tričko. Ale jinak to byla úplně normální holka. Vlasy měla skořicové a svázané. Byla nenalíčená a voněla adrenalinem. Najednou skončila, podívala se na své dílo a její přísný pohled byl pryč. Místo toho se usmívala, čapla si ke mě a líbivě si mě prohlížela. Usmívala se jako když člověk provede něco co se opravdu nesmí! To by mohl být tenhle případ. Musím však uznat, že strach střídaly pocity vzrušení. Připadal jsem si tak zvláštně cenný, že si mě tak důmyslně odchytla a přitom tak bezcenný tím jak jsem věděl, že si teď se mnou může dělat co chce. Jenže ten její pohled, ten její úsměv mě tak zvláštně ubezpečoval, že to taky chci. Nedovedu to vysvětlit. Jakoby si byla naprosto jistá že všechno je fajn a nakazila mě tím. Čupěla tam dlouho, koukala se a úsměv zmizel. Zhluboka dýchala. Připadalo mi to tak dlouho, že už jsem si myslel, že svázat mě byl její jedinný cíl. Pořád jsem se ptal sám sebe, zda mě to bude bolet. Kdo ví, třeba ona také neměla nic v plánu. Začala na mě sahat. Mačkala mi stehna, pak třísla a já...já jí mohl kdykoliv odkopnout protože nohy jsem měl volné. Jen jsem dal nohy k sobě. Nevím co jí to napadlo ale začala mě kousat do ucha, tváře, krku a tam mě začala i líbat. Přitom mě silně škrábala po hlavě, nebo mě zatahala za vlasy. Dost to bolelo tak jsem se vždy zajíknul. To jsem evidentně neměl dělat jelikož se jí to zalíbilo. Začala dělat ty věci, kde jsem se zajíkával. Dokonce vyzkoušela i lehtání což bohužel fungovalo. Najednou mi stáhla kalhoty a já byl dole úplně nahý, zadkem na listí. Zase se usmívala. Vzala listí kolem a šustila mi ho o mé přirození. I když jsem si říkal že určitě uprchla z nějakého ústavu či vězení, manipulace s mým přirozením ho samozřejmě postavilo. Hlasitě se zasmála, tak jsem konečně alespoň trochu věděl jaký má hlas. Uvázala mi nohu k stromu napravo a druhou k stromu nalevo. Měl jsem je pořádně od sebe a nemohl s tím nic dělat. Celkově ta pozice a situace byla šílená. Já bych si nic takového opravdu nedovolil. Najednou šla pryč! Snažil jsem se jí dát hlasitě najevo můj nesouhlas ale skoro všechnu hlasitost pohltilo kus dřeva. Najednou jsem jí neviděl. V ten moment jsem si uvědomil svou opravdovou situaci. Brečel jsem. Byl jsem v totální beznaději, studu, strachu a navíc ten pohled na mé roztažené nohy byl hoden celoživotnímu traumatu. Musím uznat, že jedinné v co jsem doufal, že se ten přízrak vrátí. Cítil jsem jak jsem na ní závislý a když jsem ji nakonec zase spatřil jak po čtyřech ke mě pomalu vrací, v očích pohled predátora, stala se z ní dívka mých snů. Plížila se blíž a blíž a byla úplně nahá. Jen na krku měla černý obojek s bílými kamínky a pak mi došlo, že za sebou vláčí černý dlouhý ocas. Hned jsem zapřemýšlel zda ho má zastrčený tam nebo tam a moje nešťastné myšlenky byly náhle na druhém konci světa. Její hlava byla blízko mého přirození, které už od jejího příchodu byl v pozoru. Koukala se však do mých očí. Její pohled byl však nesnesitelný a tak jsem se na ní díval vždy jen po očku a krátce a pak jsem zavřel oči. Jenže pak jsem zase chtěl vidět jak blízko jsou její rty mému penisu a zase jsem se kouknul.... Najednou se úplně sklonila a pomalu mi nabrala varlata svým jazykem a přelízla se až k špičce mého žaludu. Byl to neuvěřitelný pocit. Pak zas dlouho nic. Pak si vybrala jiný tah snad ještě lepší než ten předtím a takhle se to opakovalo tak dvacetkrát. Potom už jsem byl úplně mimo. Mé vzrušení mi zatemnilo mysl a já začal se začal v provazech různě kroutit a vzdychat. Strašně jsem ji chtěl ale kdyby mě rozvázala asi bych nevěděl co dělat. Možná, že to byla jen její duše, kterou jsem tak chtěl vlastnit. Každopádně mé druhé silné přání byla má ejakulace. Cítil jsem jak neuvěřitelně silná by byla a jaké uvolnění by mi přinesla. Avšak její předehra byla nekonečná a já prožíval teprve ta pravá muka. Když se potom otočila a já viděl kde má svůj ocásek a její odhalenou kundičku, podle mých vzlyků usoudila že už je na něco čas. Vyndala mi klacek z úst a já na ní vychrlil výčitky, nadávky a své vzlyky. Koukala se na mě jako na zjevení, jako na nějakou ještěrku, kterou bodá klacíkem a kouká co to udělá. Z jejího výrazu tváře, bylo jasné, že tím si nepomůžu. Její mysl se zatměla vzrušením úplně stejně jako ta má. Vyslechla si mě s velkou chutí ale když jsem začal polevovat vzala nůž do levačky. V té chvíli jsem zase něco spustil a ona tam stála a bizardně mě sledovala. Párkrát sekla do provazů které dost povolily. Pak se rozutekla. Brzy na to jsem se vysvobodil a urychleně jsem klusal z nepříjemného místa činu. Nicméně asi po tři sta metrech jsem si ho u stromu kýčovitě vyhonil a doma večer ještě dvakrát. Od té doby se ve mě něco změnilo. Bývám dost paranoidní....
21.1.
zabíjím tě pohledem a vraždím tě slovy. Tak proč ti neublížím? Protože víš kdo jsme. Prosím tě, chci ti ublížit tak proč mi to nedovolíš? Jsem zoufalá. Nesnáším svoji bezmoc. Nenávidím všechno. Ten vztek je teď vším. Jsem tak naštvaná a poraněná svojí bezmocí, že bych chtěla mít moc. Tak házím po tobě ty věci a mlatím tě jimi. Použiju je všechny proti tobě. Použiju proti tobě celý svět, všechny možnosti argh! Jak já se nesnáším, že tě nesnáším. Nemám nic pod kontrolou. Jsem jen vztek a nic víc. Všechno ve mě co bylo před sekundou tak láskyplné a moudré zmizelo v propasti šílenství. Stala jsem se stínem. Svým stínem kterého jsem si tak nechtěla všímat. A teď si ho musím všímat a to mě ještě víc dělá jím. Graduje to dál a dál, bože jak tohle může jenom skončit? Smrtí? Nějakým rozuzlením? Bože proč mi to děláš? Proč, mi všichni ubližují? Proč to musím zažívat? Copak to nejde bez toho? Žít klasicky jako v seriálech? Blbosti, kecy, vztahy, rodina, práce? Proč můj život není seriál? Proč to na mé kůži tak pálí? Jeden z nás už nemůže existovat. To vidím jako jediný řešení. Tak jsi mě hodil a zavřel do bedny. Hotovo, šmitec. Potřebuješ se přece taky vyspat. Většinou spíš klidně a sladce. Můj spánek je roztržitý jako mé nitro. Jsem tak zavřená! Tak strašně zavřená a je to zase jen obrovská hořká křivda. Nespravedlnost vesmíru na mých bedrech. Ten se zhmotnil v tobě. Vidím ten vesmír v tvých očích. Nemůžeš mě oklamat. "Pusť mě!" kříčím, kopu a pláču, rvu si vlasy. Čistíš si zuby. Bože copak nemáš ani kouska citu v těle? Jsi zrůda! Říkám ti jsi odporné zvíře, jak my dva jsme se mohli jen potkat? Jak jsem se tady vůbec proboha ocitla? Vždyť už o tom dávno vím...jaký jsi. A odpověď se dostavila ale já s ní nechci nic mít. Dělám že ji neslyším. Ale ona tam náhle je. Říká, to ty jsi sem přišla. To ty, to ty, to ty. Je to tvá vina, tvoje vězení, tvoje zodpovědnost, tvoje velké přičinění, tvoje vášeň, tvoje hra, tvoje, tvoje, tvoje a mlčet odpověď nepřestává. Jak já se nenávidím. No a to je právě to. Proto jsem taky v tý bedně. Zavřela jsem se tam sama, přes světem, sebou, tebou a před otázkami a před odpověďmi. Přestala jsem existovat. Najednou slyším to překrásné ticho mojí spanilé dřevěné bedny. Slyším, jak si čistíš zuby. Cítím vůni, blízkost a bezpečí bedny a provazů, které mě svírají v náručí. Je mi tam tááák úlevně. Už mě ani nenapadne vyvádět. Jsem tam, kde jsem chtěla být. Všechny jsem k tomu donutila. Juchů a směju se. Je to sranda, jaký jsem debil. Jsem prostě normální paranoidní hysterka. Vztahy, ty začínaj jarem a končím zimou. Ale ten náš začíná a končí pořád dokola. Stačí jen zavřít a otevřít bednu
Pohádka o mumínkovi a subince 19.3.
Jistě jste si někdy položili otázku, nad čím přemýšlím celé dny. Vypravte se tedy se mnou do jednoho Norského obchodu, kam přivezli várku chvějících se mumínků za účelem zisku. Velkých na spaní a malých do kabelky nebo každé ponožky. Říkala jsem si, že Vás zahrnu pocity o tom, jak jsem se přehrabovala mumínky. Ale pak jsem se rozhodla, že napíšu pravdu, protože lhát je špatné. Bylo jich tam jen pár. Vybrala jsem si tedy svého malého mumínka a koupila ho. Tím jsem smluvně utvrdila celý svět, že mumínek je od té doby můj majetek a jen já rozhoduji o jeho právech. Od té doby se můj život zásadně změnil. Předtím to byl jen život bez mumínka, teď je to život s mumínkem. V letadle jsem se s mumínkem poznávala. Uspokojovali jsme se koukáním na sebe. On měl takové vytřeštěné oči, v kterých je spousta strachu a zvědavosti. Velice se mi podobá a já se sama sobě líbím. Vzbuzuje ve mě mateřské city spolu s touhou ho něčím vylekat, naštvat a zmást. Nejradši bych ho vystrašila a za odměnu ho utěšila. Ukázala jsem mu oknem jeho zemi a pak tu moji. Mumínek uznal, že ta moje je krásnější a že se tam přestěhuje. Nicméně on nemá právo volby takže by se s tím stejně musel smířit. Je totiž oproti mě jen malá hračka. A určitě přijde čas, kdy se bude muset začít s různými věcmi smiřovat, protože pokud ne, tak bude nešťastný a já ho nebudu mít ráda. Např. mě v letadle napadlo, že ho budu muset zavírat na temná a stísněná místa. Můj pán by si totiž mohl velice rychle uvědomit, že může mého mumínka vzít jako rukojného a důmyslnými způsoby mu ubližovat, dokud nepovolím. Ne! Nesmí vědět nic o mé slabině. Mumínkovi udělám rakvičku a tam bude vyděšeně čekat, dokud pán neodejde. On to má stejně jednodušší, protože si nemůže vydýchat vzduch. Doma jsem si ho položila na postel a dělala jsem si dobře. Těšila jsem se, že až přijde pán, uvidí mumínek jak mě svleče a pak do mě bude šťourat a já budu bezmocná, nešťastná a vzrušená. Určitě bude prožívat pocity studu a hlubokého smutku. Já se tomu budu smát a ten roztomilý mumínek si brzy zvykne, že pokud chci být spokojená, musí trpět. Pak ho budu mít ráda a on se nebude muset bát o své potřeby se dostávat do tajemství, do kterého se žádný mumínek ještě nedostal. Budeme žít v symbiotické pohádce a budem žít šťastně až od smrti.
Muž s bílými vlky. Plamen z louče a stinná jeskyně. Vaše kořist přišla sama, očekávaně. Chce vás ulovit, protože je to žena. Sundává si kápi a vlci vrčí, dokud jim nepokynete. Je nahá. Ví, pro co si přišla.
Vaše přízeň je mou žízní. Chci být vaše holčička...
Vyznáte se ve svých lidech, co pro vás slouží. Není těžké pochopit, jaká slabost mě dovedla do temných, sychravých lesů. Každý zná ty příběhy, kterým dáváte scénář. Jste Vůdce a Dobyvatel. Lidé k Vám chovají Obdiv - i Nenávist.
Každý ví, že jste samotář. Máte rád jen své vlky.... a oheň. Ženy i muži vám slouží. Nic víc. A přece to zkouší - jenže, je tak těžké sblížit se s lidmi. Je to stejné, jako s vlky. Když vidí maso, přestanou být "přáteli". Nikdo vás nedokáže opravdu pochopit. Ba co víc, ani nikomu nedáte tu šanci.
Milujete ženy, když krvácí kvůli vám. Zevnitř i vně. Kolik jsou toho ochotny podstoupit pro nic. Ani jim nic neslibujete jako muži z vaší tlupy. Díváte se na mé nedokonalé tělo. Kolikrát už jste něco takového spatřil, ale stejně to milujete. Klekám si k vašim nohám plna obdivu a chvěji se vzrušením.
Ano jsem jedna z těch, co jste viděl tančit nahou kolem ohně, zatímco všichni hodovali. Ano jsem ta, která se dala pár chlapům z vaší smečky, ale vy víte, že to byla jen oběť. Jinak bych tady nestála! Chtěla jsem svoji šanci za každou cenu, protože jsem dravec.
Uhodíl jste mě. Uhodil a pak ponížil a já krvácela, protože víte, že čekám odměnu. Vtírat se vám do přízně, to byl můj plán. Máte silné ruce. Chtěla jsem svou kořist, svůj šperk. Dát vám potomky, mít se dobře a nakonec se ti vysmívat a ovládat tě. Ale nedokázala jsem vás přimět mi to udělat.
Místo toho jsem si vysloužila něco k snědku. Ženy se vždy u vás nají masa a napijí vína. Jste předvídavý a víte co je pro vaše lidi dobré. Nejsem naštvaná. Ukázal jste mi svou hodnotu. Ukázal jste mi, že vás žena ovládat nedokáže. Jste nedosažitelný! A já vím, že když budu zase zlobit, potrestáte mě, protože je to správné. Nikdy to nevzdám, protože jste ve mě rozdmýchal plamen. Jsem zacyklená žena a vím jak se ochočí vlci.
15th november ´17
Konec duality 29.1.2018
Tvá líbeznost. V ranním mlžném oparu. Svítání, z něj odraz tvojí tváře. Co může lépe vystihnout naději, kterou chovám jako dítě v srdci? Naději, že se snad za světla objeví soucit. Tvé kroky míří vstříc širým výzvám dneška. Nic není krásnějšího než vidět tvoje čerstvě probuzené vědomí na vlastní oči a vychutnávat si tu chvíli, kdy se naše pohledy o sebe zaklíní.
Naše pohledy, pro jednou a naposled a pak jen otisk kabátu ve větru. „Nikam nechoď lásko! Mám pro tebe pozdravy z mojí duše...“ Dnešní snídaně je kulka na tvrdo! Je pozdě a vždy bylo. Sám sis podepsal smlouvu tím, že ses mi postavil do cesty.
Zabolí to viď? Ani nevíš, jak mě to těší. Ani nevíš, jak jsem na to celé ty roky čekala. Je to úžasný pocit vidět jak slábneš sekundu po sekundě. Vždy mě dráždil tvůj úspěch a hra na přeživšího. Chvěješ se, sténáš a prosíš očima. Stisknu tě pevně v mé náruči. „Už se nemusíš bát lásko moje, už jsme spolu.“
Promiň, že jsem ti ublížila. Jinak jsem to nemohla změnit, protože nejsi tím kým jsi. Jsi ze mě znechucený, ale takhle to neskončí! Tvoje já teď umírá, ale zbyde základ! S tvým krásným úsměvem.
Ne lidi, nechte mě, dejte ode mě ruce pryč! On tam někde je! Můj nový On! Zabila jsem ta přesvědčení, ty lži! Měli byste mi být vděční! On tam někde musí být....... vidíte? Necuká se. Zbyla jen láska. Teď je sám k sobě pravdivý a šťastný. Zhlédl se ve mně:-) Smrt ho poučila. Může odpočívat v pokoji. Nesahejte na mě, vy – podivíni!! Jinak vás všechny vysvobodím z vaší agrese!
O třech pramenech
Na jižní Moravě leží malá vesnice zvaná Loutkovičky. Tam žila jedna dívka svým životem. Ačkoli měla její rodina doma studnu, chodívala se napít k nedalekému prameni. Vždy, když se osvěžila, vše jakoby náhle ožilo. Ale pramen měl tu vlasnost, že se jeho voda nedala odnést domů. Mnohokrát si dívka zkoušela nalít vodu do džbánu či utěsnit ji v termosce. Voda se vždy ale vypařila dříve, než přišla domů. Nemohla si ji tedy postavit na noční stolek, ani ji nemohla pít přes den. Zdálo se, že to dívce nevadí, ale jak šel čas, něco jí začalo tísnit. Měla pocit, že jí něco chybí.
Jednoho dne se dívka procházela po voňavém lese, když v tom uviděla přírodní pramen. Usmála se a přiskočila k němu. Smála se a osvěžovala se vodou. Hasila svou žízeň a myla si pleť i vlasy. Voda byla chutná, jiná než jakou znala. Hned další den se rozhodla, že najde pramen znovu a vyrazí se džbánem.
Další den se dívka drala ven z postele hned jak kohout zakokrhal. Vzala si krásné dívčí šaty a džbán a běžela do lesa pro vodu. Pramen skoro nešel najít. Tekl malým proudem, že by člověk ani neřekl, že to byl on. Ale byl to on! A nevyprchal, když si ho dívka vzala domů. Naopak, doma se voda ve skle třpytila, jakoby to byly křišťály.
Bylo už skoro šero, když dívka došla k místu, odkud měl téct potůček vody. Dívka se těšila, až si opět odnese ten dar. Pramen ale nechtěl dát ani kapičku. Jedinná voda, která ji spadla do džbánu, byla z jejich mokrých modrých očí. Avšak neztratila naději a chodila se dívat den co den, jestli se pramen neumoudří.
Ze dnů se staly týdny a z týdnů měsíce. A čím delší to byl čas, tím víc si dívka uvědomovala, jak jí chybí. Vodu sice měla, ale její žízeň zůstávala a ta ji nenechávala spát. Pořád musela myslet na tu vzácnou, nenahraditelnou chuť čerstvosti. Na chuť vody, která ušla cestu různými skulinkami, z každé z nich si něco odnesla a dohromady to chutnalo, jako kdyby pila samotnou duši!
Dívka se vztekala a plakala, domlouvala svému vyslchlému prameni. Marnost nad marnost. Později, přestala k prameni chodit, protože nechtěla dál prohlubovat svou bolest.
Jednoho dne jí zaklepala sousedka na okno: "podívej, podívej co ti nesu. Tvůj pramen už opět teče!" A měla pro ni plnou lahev. Oči děvčete se zasklily a podívaly toužebným pohledem. Otevřelo víčko a pilo a pilo jakoby přišlo zrovinka ze sahary. Vypila všechnu tu vodu na jeden ráz. Zahodilo prázdnou láhev a běželo, co jí síly stačily, až doběhla k místu, kde.....
"Jak mě mohli takhle podvést! Jsem jim jen k smíchu. I tobě jsem k smíchu!" Nejradši by pramen zakopala a pohřbila, ale to přec nejde. A tak se dívka zařekla, že už se nikdy z pramene nenapije, i kdyby z něj byla třebas divoká řeka! Zařekla se, že si najde jiný pramen a bude žít šťastně a je jí jedno, co si o tom kdo myslí.
Tak dívka hledala nový pramen. Stálo ji to hodně sil, protože se cítila dehydrovaná, ale nakonec někde v dálce, objevila co hledala. Viděla v tom pramenu spásu, ale když se dychtivě napila, její žízeň se neuhasila. Zkoušela to znova a znova, ale ve vodě nebyly žádné prvky, které by ji naplnily. Děvče i pramen byli prázdní.
Jakoby už neměli naději, že jednou bude lépe. Když tu najednou - přišel letní liják. Dívka se podívala k nebi a usmívala se. Pak otevřela pusu a pomaloučku, po kapkách, naplnila svoji potřebu. I pramen se po třech dnech neustálých dešťů oživil a začal ze sebe tryskat životodárnou tekutinu. Od těch dob byli navždy spolu, v dobrém i zlém a už nikdy necítili nedostatek.
10.2:2018
Lovec tygrů 7.2.2018
Osedlej si svého tygra! Vyžadovala ta velká bílá přelepená cedule na dveřích porodnice. Je to magie, je všude a nikde! Zdá se ti, že se touto nocí mihnul kolem tvých nenasytných žaber. Cítíš jeho pach. Tak nebezpečný, tak nepolapitelný, jen ho zkrotit a mít jeho sílu pod kontrolou. Být s ním někdo, koho každý docení až do tvé sytosti! Žít v síle a uznání, stát se legendou. Jen ho osedlat, vždyť on tě přeci potřebuje víc než ty jeho.
Svět se rozbíhá. Možnosti se šíří a kříží, dokud nevybereš tu správnou lest. Jen mít tu správnou past, na kterou není připravený. Nebo být možná tou správnou "kořistí". Mít ho, je tvým osudem. Pachtění je tvým životem, protože teď není dobré nic. Nechceš se ohlížet na teď. Máš oči dravce, máš v nich touhu, chtíč, adrenalin a v noci vrtíš ocasem, když spíš. Jsi neutěšený a hvězdy ti jsou jen k navigaci. Tvůj život je krátký a ty to víš. Nechceš to promrhat za žádnou cenu.
Tvé výpočty jsou perfekcionistické. Tvoje fantazie nedozírná. Už to by pro jednoho bylo moc, pro tebe je to nic. Máš všechno, tím jak se vidíš, tak proč chceš víc? Já vím, je to k vzteku, že? Prostě tě to vzteká, že život je tam venku a ne v tvé hlavě a tam venku ti nerozumí, protože všemu rozumíš líp než oni
Pracuješ tvrdě na vzdušných zámcích, jinak jsi líný. Chceš směnit bitcoiny za koruny a nesnášíš ten údiv. Snad se ti smějí? Jenže ten sen roste a ty ho prostě nemůžeš nechat na pokoji. Čím déle to nemáš, tím větší je to sen. Nedokončená úloha tvojí duše. Díky tomu snu nevíš, co je to nuda. Nesnášíš průměrnost. To tvůj tygr ale není. Je jiný než ostatní. Je tak nezkrotný...
A pak ho najednou máš! Máš svého tygra a těší tě, že je bilý. Vyhrál jsi a myslíš jsi, že od teď bude všechno jiné. Ukazuješ svého tygra přede všemi a cítíš ten úžasný pocit, že teď to jsi konečně ty! Máš pocit, že tvůj život je uzavřen a ty si už napořád budeš vychutnávat, to kým pro všechny jsi. Teď už to musí vidět....že jsi jiný. Ach, ale o to ses nikdy nemusel bát:-D Jsi rozhodně originální, nemyslíš?
Jsi připraven s tygrem opět bojovat, když budeš muset, ale všechno je zas jinak než jsi měl předpřipraveno. Tygr se začne zajímat o zdravou stravu a začne se vůbec vcelku snadno ochočovat. Je nadšený tou možností, že nemusí lovit a chodit po mrazivých nocích venku. Zjišťuješ, že teď se spíš podobá kočce, která se spíš stará sama o sebe než aby cítila, že by se ti měla klanět. Poslouchá písničky a představuje si, jak byla kdysi kotě. Chvíli poslouchá tvoje chrápání a pak zaleze na půdu. Prostě normálka. Chceš v ní nějak spustit závislost a tak jí odstrkuješ. Chceš v ní zase vzbudit tu vášeň, tu šelmu, která by jí vytáhla z pouzder drápky, aby sis vzpoměl (a lidi s i vzpoměli), proč je tak důležitá.Aby ses s ní mohl zas blýsknout. Zakazuješ jí tedy na půdu a youtube. Ale nic tě nedokáže utěšit.
Jak ses v ní mohl tak mýlit? Jak si to mohla jen dovolit, začít být průměrná a nezajímavá? Copak teď může být odrazem tvé vzácné duše? Proč se smířila s tím, že tě potřebuje víc než ty ji? Máš pocit, že jsi podveden. Zuříš. Sousedi se z okna dívají, jak stařec u krbu kope do své kočky a něco si brblá. Nejspíš to bude něco o tom, že si s ní propásl příležitost, býti makrovesmírem. Achjo
Veřer se podíváš do zrcadla, podáš na něm skvělý výkon. Výraz vítězoslavného šibala ti jak jde vidět, svědčí. Trochu přitom vypadáš, jako roztomilé dítě. Akorát ty vrásky tam nepatří. Ale to nevadí. Máš nový plán. Chytíš si tygra! Opravdového nezkrotného tygra, který se nedá zkrotit i když ho polapíš. Protože už nemáš dostatek sil, naštěstí se z toho vyspíš, ale to trápení! Ty nevíš, co tvá vesnice o porodnici. To oni tě nechali celý život chytat tvé tygry. To u nich najdeš to, co u sebe máš hledat - Soucit. To jim patří tvůj vděk, ač ses o ně nikdy nezajímal. To oni tě docenili v tvojí individualitě. ;
Tahám za šňůru. "Hezká opona!" "vykašli se na oponu!" Říkám si v duchu. Na obloze se stříbří tisíce hvězd a otáčí se kolem dokola. "To je ten důvod, proč si myslím, že země je placatá!" vykřikneš nadšeně. Pokusím se o chápavý úsměv. Vezmu vítězoslavně sluchátka té nejvyšší kvality a namířím je na tebe. Máš touhu se bránit rukama ale máš vůči mě nesplacený dluh, když jsi mi ukazoval ty válečné hry, nehledě na to, že musím sledovat Hru o trůny. Teda nemusím, ale člověku to v garsonce nedá. Když se někdě mučí nebo souloží, tak přitom nemůžete luštit křížovky. Tak jenom prohodíš: "už mě zase budeš mučit těma písničkama?" To s lovo těma do mě vjelo jako měkký nůž. Přemýšlím, co za to slovo můžu všechno dosadit. Přes všechnu moji trýzeň, že tě trýzním, udělám ten nepatrný pohyb a dám ti sluchátka na hlavu. "Je to tam!" pomyslela jsem si. A teď rychle smáčknu ten knoflík! Teď změní názor na všechno. Procitne ze svého snu a spatří mojí realitu. Přestavuji si jak ti neviditelní hadi lezou mému chlapci do uší a tam trhají jeho zastaralé neurotické spoje až ho popadne ten úžas, který tak dobře znám. Něco jako když se vám nad hlavou rozsvítí žárovka. Ó jak miluji sdílení.
Někdy mi přijde jako ten škebloit z druhohor, co žil v moři a všichni jsme se z něho vyvinuli do dnešní podoby, protože ho zplodiny a hlad z něj vyplavily. Ale možná, že je naopak něčím nadčasový, jen já si to ne a ne uvědomit, ač se o to opravdu snažím! Dopátrat se jeho pohledu na věc. Pořád mě bolí, že toho nejsem schopna. A paradoxně je to možná to jedinné co nás drží pohromadě. Kolikrát o něm hodiny přemýšlím a zkoumám jeho pochody jako bájný vědec. Přece jestli jsi ten vyhynulý tvor, tak na to musím přijít, protože je to v mém DNA!
Nakonec se stejně doplazím k tvé náruči a za tichého hlazení po spáncích pronesu tu osudovou větu plného blaženého očekávání: "můžeš mi to prosím vysvětlit?" Když se toho ujmeš, má fantazie ohledně tvé krásné tajemné osoby se rozplyne v druhohory. Vše co zbyde je jen má frigidita. Ó já bláhová, proč jsem se na to ptala? Říkám ti: "máš dobrý smysl pro humor." A ty pokorně dodáváš: " nejhorší na tom je, že si nedělám legraci!" Moje krev se rychle hrne po žilách a ty to vidíš na mém čele. Moje tendence žít v tlakovém hrnci vnímáš dokonale a tak mě dráždíš dokud je potřeba. Proč? Protože příroda, penis a tak vůbec. ..
I ty to se mnou máš tajemné či složité. Zaprvé, chci mít oddělané žaluzie. Už v tom ztrácíš jistotu, zda jsem stejný druh. Má umělecká díla jsou nepochopitelná stejně jako mé vlastní náboženství nebo třeba sebediagnostika. Každý týden mám jinou nemoc a každý den mě něco štve. Často jsi to ty sám a dávám ti to patřičně najevo, jakoby to byla má morální povinnost vysvětlit ti, že nemáš pravdu, nebo že tě hodlám směnit.
Také ti často slibuji, že se změním i když oba víme, že naděje je to mizivá. Už jenom proto, že to říkám prostě ráda, že jsem zlá obluda. A abych to mohla říkat, musím tam dát i zástěrku té ambice změnit se.
Obsah ti jaksi uniká ale dohromady mě rád posloucháš, protože se pak nenudíš i když jako správný muž děláš že jo. Je to takový evoluční proces. Dráždím tě tím svým dívčím pojetím světa až k souloži. Nakonec proto se mnou jsi, protože příroda, vagína a tak vůbec...
Zamávali otci na poslední pozdrav a vydali se na cestu, když byly děti ještě malé. Šli dny a noci a bez ustání šli. Nemohli se zastavovat. Každý kámen před nimi byl cítit, každý kořen stromu se dočkal jejich stopy. Občas klopýtli, občas nemohli, ale tys dětem dávala věčnou motivaci a oni ti věřili, jako své bohyni, že všechno to úmorné v životě, tak má být a není jiná cesta.
Ze dnů se staly týdny a jak šel čas i tys začala být na své děti pyšná. Už toho tolik zvládly a tím víc bylo důležité dojít až k cíli. Avšak cesta jakoby nekončila, kroutila se a byla dlážděna nebezpečím. Černé stíny se pořád snažily ublížit Vám. Hlad Vás provázel dokud jste si jídlo nevybojovali. A přesto jste nikdy nepomysleli na návrat.
Tyto základní kameny sebepuzení k životu, jsi jim předávala roky. A když jste najednou byli v cíli, v té temné jeskyni, se něco stalo. Náhle se ti udělalo nevolno z toho horka. Děti tě vzaly tě za ruku, vzaly tě na ramena a pomalu s tebou šly z toho vysokého kopce dolů až k rybníku, kde ses mohla napít.
Když ses podívala na sklo jezera, spatřila jsi najednou dospělé lidi. Tvoje práce byla vydařena.
Tvoje děti se dokáží o sebe postarat. Dokončily úspěšně studia, udělaly kariéru, postavily si dům a splnily své sny. Dokázala jsi to a úplně sama. Byl to tvůj úděl v životě a ty se teď těšíš z vnoučat každý den, protože tě milují. Celá ta velká rodina, ti nikdy nezapomene. A tak ani nevnímáš, že si na své cestě zestárla. Hlavně že můžeš vnímat a cítit.
Ze života hmyzu
Byl chladný úterní večer. Čekala jsem už tři-čtvrtě hodiny na autobusové zastávce. Nebyla jsem zrovna teple oděná. Na sobě jsem měla bílé punčochy a na nich bílé síťované punčochy. Oranžové mini-šaty obalené novým, chladně-růžovým kabátem. I černé semišové boty jsem měla nové. Chtěla jsem být pokaždé tak dokonalá, jak to jen zvládnu.
Klepala jsem se zimou a v ruce žmoulala tisícovku. Byla jsem jako na trní, pořád jsem si rovnala vlasy a přehrávala jsem si v duchu co mám přesně udělat až přijde. Když přišel, nevěnoval mi jediný pohled. Vzal si ode mne peníze a šel pryč. Měl velice svižný a jistý krok.
Nesměla jsem váhat ani na sekundu, jinak bych ho ztratila z dosahu a cítila se jako klisna na porážku. Musela jsem rychle cupitat podél něj a to i přes to, že jsem měla na sobě kozačky s vysokým podpatkem. Nesnáším podpatky. Mám pocit, že se mi v tom rozdrtí noha. Jenže on mě nikdo nenutil...
To ale nebylo nic proti výtahu. Byl úzký, takže jsme na sobě byli skoro namáčknutí. Být mu tváří v tvář byl divoký pocit. Občas se mi jevilo, že omdlím a musela jsem zhluboka dýchat. K té vší nejistotě kterou jsem cítila, se přidala jeho ruka na mé tváři, na mém krku a vlasech. To byly zase okamžiky, kdy jsem nedýchala vůbec. Měla jsem pocit, že mě za vteřinu kousne do zátylku a já vyletím z kůže. Měl to přeci rád.
Doma si sedl do svého starobylého křesla a já jsem se mu konečně složila k jeho nohám. Byl jako stvořený k pomazlení. Vysoký, široká ramena, plné rty, silná stehna a vůně aviváže... Válela jsem se v punčochách a šatech po zemi jako malá holka a nervozita byla rázem pryč. Přišlo mi, že je mi pět. Dělal si něco v notebooku a pobídl mě napít se vody. Dlouho mi nedocházelo co má pro dnešek v plánu.
Ze začátku bylo vše příjemné. Měla jsem k dispozici jeho blízkost a užívala jsem si ji. Ale po nějaké době mi začala vadit jeho ignorace. Pořád jsem čekala, že se něco bude dít a ono nic. Začala jsem být nervózní. Jediný čas, kdy si mě všiml byl, když vzal mou sklenku do rukou a řekl ať se napiji. Přitom se mi podíval do očí tak naléhavě, že kdyby mi řekl ať tomu zvířeti setnu hlavu, asi bych to udělala.
Byla jsem jako zhypnotizovaná. Strašně jsem se mu chtěla zavděčit a tak jsem pila jako o život. Začala jsem šeptat tiše "pane", aby si mě všiml. Moje naléhavost se stupňovala, chtěla jsem aby něco udělal ale jako bych tam ani nebyla. Byla jsem vzduch. Neměla jsem pro něho žádnou cenu, ale to nejhořší mělo teprve přijít.
"pane můžu jít na záchod?" Zeptala jsem se. "Ne, nejsi malá holka." "Kde máš skleničku?" Vytáhla jsem ji zpod závěs kde jsem ji jakože mimoděk ukryla. Musela jsem pít ale už mi to nešlo. Byla jsem plná vody. Začala jsem se různě kroutit a bylo to opravdu nepříjemné. "pane, já opravdu musím na záchod" "to vydržíš", řekl jen a pokračoval ve svých aktivitách.
Za další hodinu jsem měla slzy v očích. Myslela jsem, že prasknu. Podívala jsem se na něj. Seděl tam jako ledová socha. Neměl se mnou ani kousek slitování. Mě bylo zle a on neměl srdce. Najednou jsem čistě vnímala jeho temnou stránku. Vzrušilo mě to.
"Pane, já se asi počůrám, Pane já jsem se počůrala!" nahlásila jsem mu, když jsem ještě čůrala. Nešlo to totiž zastavit. Když jsem to pustila do mých kalhotek a silonek, tak to brzy začalo téct po celé podlaze a udělala jsem doslova louži. Ten pocit úlevy byl ale nepopsatelný. Omlouvala jsem se a strašně se styděla.
Když mě pak omýval v teplé sprše, cítila jsem se jako v ráji. Cítila jsem jeho jemné ruce a něžné doteky. Vždycky jsem za svůj úkol dostala odměnu. Až na ty případy, kdy jsem sama žádala o to, aby mě na konci jen vyhodil ze dveří.
Byl to pro mě jeden z těch vzácných večerů, kdy se mi splnily sny. Dnes už na něj nemám žádný kontakt. Kdo ví, jak se má a co asi dělá. Vím jen, že má pořád v poličce knížku o narcismu.
10th october ´18
Ozval se zvonek u dveří a on se automaticky podíval na hodinky.
Je přesná, blesklo mu hlavou a šel otevřít. Stála tam, na rtech trochu rozpačitý úsměv a pozdravila.
Pustil jí dovnitř, postavil se do chodby a díval se.
Na sobě měla kabát a na nohou kozačky. Přesně tak, jak jí v telefonátu přikázal. Sundala si kabát a pod ním byla nahá. Úkol tedy splnila. A teď tu stála a čekala, co bude.
Přistoupil k ní beze slova a začal ji líbat. Bez varování, stejně jako u všeho, co s ní prováděl.
Jeho rty si braly ty její, drsně a bez slitování a ona jen lapala po dechu. Bylo slyšet její vzrušení z toho, co se právě odehrává. Nemohla zadržet své sténání. Bylo to příliš silné a vzrušující.
Nikdy nevěděla, co s ní má v plánu, a to ji vzrušovalo. Někdy ji už při příchodu v klidu nafackoval, protože přišla o minutu později, jindy si jí od začátku prakticky nevšímal. To, že ji začal líbat, ji trochu zaskočilo. Nebyla na to připravená, ale nemohla proti tomu nic dělat, a ani nechtěla. Byla unešená z toho, jak ji líbá - jako Hračku, která musí jen držet a být povolná. Neptal se jí, jestli chce. To nedělal nikdy a ona to milovala.
Pak ucítila jeho ruce na svých prsou a silné prsty drtily její bradavky. Počáteční bolest se postupně měnila ve slast rozlévající se jí po těle. Ty jeho ruce. Byly tak silné a nelítostné. Nechtěla, aby nikdy přestal.
Jakoby četl její myšlenky, tlak na jejích bradavkách ustal a jeho rty si vzaly poslední polibek.
Poodstoupil, podíval se a beze slova si rozhalil župan. Byl nahý a vzrušený a ona věděla, co bude následovat. Nebo si to alespoň myslela.
,,Chceš Pánovi udělat radost, Hračko?“
Chtěla, a moc. A věděla, co chce on.
,,Pane, prosím dovolíte Hračce, aby vám směla posloužit a nabídnout se?“
Musela prosit o všechno a bylo jen na něm, zda jí nechá znovu a znovu žebrat anebo jí dá svolení. Nikdy nevěděla, co bude. Byl tak nevypočitatelný. Bavilo ho ji ponižovat a ji bavilo, že to dělá. Někdy měla skoro slzy na krajíčku, ale nechtěla to jinak. Sama mu to při jednom z výslechů řekla. A on vždycky dělal jen to, co uznal za vhodné, a hrál si s ní. Se svou Hračkou.
Neříkal jí jménem, někdy jí řekl ty Čubko, někdy jen prosté ty. Jeho odměřenost a odstup od ní bylo to, co ji vzrušovalo.
Teď tu stál, hrál si se svým penisem a díval se na ni jako na kus masa na háku na jatkách. Beze studu. Ona se musela dívat a její touha tím jen rostla.
,,No tak doufám, že budu spokojený, Hračko, jinak si to spolu vyřídíme.“
Víc říkat nemusel. V mžiku byla zemi a po kolenou se plazila k němu. Vzala jeho penis do svých rukou.
V mžiku ji chytil za vlasy, zvrátil hlavu nahoru a donutil dívat se mu do očí plných temnoty.
„Nevím, že bych ti Hračko dovolil na mne sahat!“ a než se stačila vzpamatovat, dostala facku. Trest za to, že podlehla chtíči.
Otočil se k ní zády a ona propadla zoufalství.
,,Pane, omlouvám se, že jsem hloupá a nezeptala jsem se.“ Podlézala jeho egu a plazila se před ním. Neřekl nic, odešel a nechal ji na chodbě. Věděla, co má dělat. Po čtyřech lezla za ním a doufala, že bude smět dokončit, co začala.
Posadil se do křesla a díval se na ni. Nic neříkal a evidentně čekal, co ona udělá.
A ona začala prosit a prosit a její rty líbaly jeho nohy. Automaticky, jako by nikdy nedělala nic jiného. Riskovala, že jí zase odvrhne, ale to byla její role. Role ponížené prosebnice, a tu milovala.
Nechal jí, ať škemrá a prosí a díval se z okna. Nejraději by brečela, že vrabec na okenní římse je důležitější než ona. Ale nepřestávala líbat jeho nohy. To jí nezakázal. Líbilo se mu to. Snažila se, jak nejlépe uměla a přistihla se při myšlence, že je šťastná.
Že tu musí klečet a líbat nohy někomu, kdo jí trápí a mučí ponižováním. Že bez jeho dovolení se nesmí ani pohnout, nesmí vlastně nic. Jen být jeho Hračkou.
A on si s ní opravdu hrál. Mistr, co ovládla její duši tak, že nechtěla nic jiného. Jen žít, pro jeho hraní si. Nebylo nic, co by pro to neudělala.
,,Dostaneš ještě jednu šanci,“ řekl a vstal. Odešel k polici, kde měl své mazlíčky. Vzal kožená pouta a hodil je na podlahu před ni. Věděla, co má dělat. Jeden pár si zapnula kolem zápěstí, sundala si kozačky a druhý pár si připnula kolem kotníků. Klekla si a automaticky dala ruce za záda. Věděla přesně, co má dělat a jak, protože on ji vyškolil, co a jak chce. Někdy trénovala celé hodiny naučené figury, než byl spokojený, ale i tak ji trestal za jakoukoli chybu. A ona je dělala záměrně.
Sepnul pouta za jejími zády karabinami k sobě a sedl si do křesla. A pak už bylo jen na ní, aby se snažila o jeho přízeň. Její rty začaly laskat jeho penis a pomalu ho sunula do úst. Bez pomoci rukou to bylo složitější, ale on se rád díval, jak se snaží. A jeho oči ji bedlivě sledovaly. Jak se snaží, aby mohla být jeho Hračka. Nikdy neměla jistotu, že ji bez vysvětlení nepošle pryč a pak ji nechá celé dny čekat, než se ozve. Trpěla jeho nezájmem a přesto to milovala. Paradoxy.
Její rty odváděly svou práci a jeho penis vnikal do jejích úst. Pomalu si ho nechala vklouznout do úst až po kořen a užívala si to, že smí. Být jeho děvka. Nechtěla, aby si hledal náhradu jinde. I to jí už udělal.
Jednou ji spoutal a nechal s maskou na očích klečící na kolenou čekat v koutě. Mohla jen poslouchat, co se za jejími zády odehrává. Proto slyšela zvonek a pak rozhovor, který se týkal taky jí.
,,Kdo je to tady?“ zeptal se ženský hlas.
,,Té si nevšímej, to je jen Hračka a nemusí Tě zajímat.“, jeho hlas to pronesl jako informaci o tom, že v koutě stojí stůl. Až se zachvěla. Jak lhostejný dokázal mít hlas. A jak ráda ho poslouchala. Vydržela by poslouchat celé hodiny, kdyby mluvil. Jenže… Někdy jí neřekl skoro ani slovo. Jindy jí zas vyprávěl a mluvil na ní a to bylo, jako kdyby jí hladil po duši. Věděl přesně, jak na ni a co na ni platí. Dávkoval jí to jak doktor kapky pacientovi.
,,Jdeme vedle“, uslyšela a pak tu zůstala sama a nemohla neslyšet, co se vedle odehrává. Přivedl si nějakou jinou a bez rozpaků si to tam s ní rozdával a musel vědět, že ona to slyší. Prostě ji chtěl mučit a tak to dělal. Krásně ji ponižoval. V tom byl opravdu jedinečný.
Nevěděla, jak dlouho to jeho ,,rande,, trvalo, ale pro ni to byla muka. Krásná muka. Nenáviděla ho a milovala za to zároveň.
Pak už jen slyšela, jak se loučí a ticho. Dalo jí práci se ovládnout a neotočit se. Musela je dál čekat. Jakoby věděl, co se v ní odehrává. Přišel k ní a beze slova ji otočil a sundal masku.
,,Byla to děvka, kdyby ses na to náhodou chtěla zeptat, a nic Ti do toho není.“
,,Proč?“ musela se prostě zeptat. I když věděla, že ji za to asi čeká trest, ale nemohla si pomoci.
,,Na to je jednoduchá odpověď. Protože ty nejsi.“
Pak pronesla tu větu, co rozhodla.
,,Pane, prosím, smím být vaší děvkou?“ A pak z ní tu děvku udělal. Proto teď klečela a její rty plnily své poslání. Uspokojit svého Pána.
Když se jí vystříkal do pusy, bylo její automatickou povinností jazykem očistit jeho penis až do poslední kapky. Pozoroval ji při tom. A očividně se bavil, jak si plní svou roli.
,,Asi si tě fakt nechám Hračko, jako děvka ujdeš.“
Nikdo jí neřekl nikdy nic tak hezkého. Od něj to byla největší pochvala, co si mohla přát.
Co z ní udělá a vychová příště? Tahle myšlenka jí prolétla hlavou. A odpověděla si sama.
Cokoli, co on bude chtít.
ZDROJ: www.bdsmdream.cz