Teorie stolní čokolády
V salonu vždycky máme na stole připravenou čokoládu na stole. Je to pro mě výzva, jelikož já čokoládu ráda ale tahle je onálepkovaná "není pro tebe." Ale je vystavená na odiv mému oku a já chodím kolem ní, nebo u ní sedávám a říkám si: "Ať už není pro mě a je nezdravá, tak bych ji chtěla sežrat!" Leží v tom lákavém balení vystavená na talířku a nikdo ji nechrání, jen má morálka. Morálka však pro mě není zrovna to, co mě v životě drží v mezích. Takže tu čokoládu nesežeru, jen ji uždibuju a uždibuju, což je vlastně ještě zajímavější a chutnější. Tak a teď tuto teorii zkusím vpravit do jiných životních situací. 

Nejdřív to použiju v kontextu s Adamem. Adam je pro mě virtuální člověk, který není pro mě a je nezdravý. Z nějakého záhadného důvodu se však chová jako stolní čokoláda. Je tady pořád a pořád dělá nějaké lákavé balení aby zaujal. Já toto vydržím den či týden a pak si ho kousek uždibnu. Někdy už to nevydržím a celého ho sežeru, protože prostě můžu. Jsem pak ale celá upatlaná a je mi z něj blbě. Pak si teprve uvědomím, že jsem to možná neměla dělat. 
 

Jaký je vlastně smysl toho že máme rádi nezdravé věci? My lidé nikdy nebudeme svatí, nikdy nebudem jíst úplně zdravě (až na pár vyjímek) a vždycky nás budou něčím přitahovat mrchy. Nikdy nepřestaneme všichni tak trochu podvádět a přitom si myslet, že jsme jiní než ti druzí, že jsme prostě ti hodní, kteří se dostanou do nebe nebo kteří na sebe mohou být alespoň pyšní. Vždycky si o sobě budeme tak trochu myslet, že jsme inteligentnější než jsme a že naše umění je zaručeně umění. Vždycky budeme mít pocit, že jsme citlivější a vnímavější než ti ostatní a do válek chodíme s přesvědčením, že ji vyhrajeme. Proč jsme takoví?

Celý život se nás někdo snaží přesvědčit, že se máme změnit, jinak budeme nešťastní. Není ale problém právě v tomhle? Že cíl podle všech médií je to jedinné.... štěstí? A jak funguje štěstí? Poví mi to někdo? Podle médií bychom byli šťastní kdybychom na sebe byli hodní a jedli zdravě a měli práci, která nás baví. Tak proč jsou všichni na sebe zlí? Proč všichni jíme nezdravě a máme práci, kterou nenávidíme? Je to jen osud? Jsou to okolnosti? Nebo jsme tak nastavení? Nenávist, zlo a trápení je to proč prožíváme také pocity úlevy a člověk prožívá šťastné pocity. Samotné trápení je v podstatě výzva a člověk má tendenci se ve výzvách otužovat. Stejně tak tělo se dokáže naprosto neuvěřitelně přizpůsobovat. Možná, že nás přizpůsobování prostě baví. A nedivím se tomu...oproti zvířecí říši jsme v tom nejlepší. Každým rokem se děje ve světě něco nového, zajímavého. Člověk má mnoho podnětů a jak se říká, někdy je toho na nás mnoho a sem tam je těžké vše emočně strávit. Ale pravda je, že jakmile se z toho vyléčím, tak jdu zase poznávat vše nové a konfrontuju se s tím. Možná, že si toho nenaložím pro příště tak moc a nebo právě naopak. To už je má volba. Ale vždycky vlastně skončím tam, kde jsem začala. Tam, kde se mi nabízelo to lákadlo moderní civilizace, která je tak zkažená a přízemní. A možná že se tou čokoládou opravdu udávím, nevím. Ale rozhodně vím, že je to lepší, než ji tam celou dobu nechat na stole a koukat se mlsně na ní.