6.8.

Mí lidé jsou jako bubliny v bublajícím hrnci. Chvíli tu jsou, pobudou a pak zase zmizí na věčnost času. Většina bublin v hrnci nic neznamená, protože hned praskne. Ale jsou i takové, které zůstávají nadnášeny dlouho a my je pak začneme sledovat. Sledujeme, jak se jim daří a napjatě čekáme zda ještě vydrží. Někdy je nám nějaká bublina nepříjemná, tak jí praskneme, jakoby nebyla nic. Jakoby to byla nějaká škaredší bublina než ty ostatní. Ale, když se podíváte zblízka, bubliny jsou si dost podobné. Mají z 99ti procent podobné DNA. Jenže něco v nás hledá ty nejlepší bubliny. To už je holt taková naše úchylka. A někdo je dokonce tak úchylný, že hledá tu pravou bublinu třeba i na celé vaření. Nechce si připustit, že samotné bubliny jsou dost nepředvídatlené a nezachytitelné věci. V podstatě, 70 procent bubliny tvoří jen voda. Takže jediné, co můžete s bublinama dělat je prstit je. V zásadě je to legrace. Jen si tak prstíte Vaši oblíbenou bublinu a ona většinou praskne. Ale to nevadí, protože bublin je v hrnci přece dost. Horší je, když si nějakou bublinu oblíbíte. Chtěli byste jí prstit, ale nemůžete, protože víte, že by mohla prasknout. Ale to nechcete, protože právě proto jste si jí oblíbili. Že ještě nepraskla a vydržela všechny ty horké proudy vzduchu co na ní útočí, aby mohla být s Vámi (samozřejmě co si o tom myslí bublina, nechme stranou, to se stejně nikdy nedozvíme). No je to složité téma. A tak tu bublinu jen sledujete a ostatní prstíte a vzniká takový paradox. Možná si říkáte, co to sakra meleš? Jsou to jen bubliny. Ale když zrovna vaříte a musíte u toho hrnce být či chodit kolem, tak Vás to strhne. Věřte mi.