jsem povrchní, když se dívám jak stárnu? Tak otevřené, neskryté lidství, na pokraji propasti zapomnění a jedna otázka: je promarněné nebo naplněné? Poznání lidské duše, když je zrovna bezvětří. A pak už jen smítka v očích.
Jsem rozhodčí tvé duše. Trénuji silou své vůle proti ní. Promítačka se seká na tvém místě v mojí promítačce.
Dejte mi hvězdy. Už jsem rozhodnutá. Dejte mi duši hvězd, protože ztracená jsem v lidství. Vše je jen hvězdný prach, co se sepnul. A já chci nahoru, ale sama, za hvězdami, namýšlející si, že já nejsem svůj druh.
Evoluce je ohranná deska a tak se člověk snaží vyčlenit. Ale čím víc člověk píše, tím víc je ohromnen ochromením. A jedinné co z toho vzejde je trocha flirtu. Jedinné místo, kam můžeš utéct, když už nemůžeš je psychotické rozjímání.
A tak zase jednou dotýkám se hvězd, protože pláčou až ke mě. Svou hudbou probíjím si otvor do šedi měsíce. A tobě zas po tvářích stéká klikatá cesta rychlostí 200km/h.