Strážný anděl

Sedím v tvém psychoterapeutickém křesle a povídám ti jaký jsem měla den. Říkám ti jak se můj stav opět zhoršil a usnula jsem až v pět ráno. Jsem celá roztřesená a mluvím nesouvisle. Ty sedíš mlčky vedle a zapisuješ si NĚCO. Fluidum tvé přítomnosti mě uklidňuje a tvá stabilita krotí moji labilitu. Jsi můj strážný anděl Ochranitel. Jsi to jediné o co se můžu opřít, protože jsi to jediné, čemu nejsem ukradená. Mé východisko na hodinu denně. Sedneš si za stůl a vyplňuješ všechnu tu administrativu...recepty, faktury, doporučení - abys posléze mohl vytáhnout z kapsy svého bílého pláště lék. Je jím nepatrná ampulka zbarvená do ruda. Krátký stisk našich rukou nabádá mojí odvahu nadechnout se a vyjít ven na světlo. Je léto! Venku vždycky vše vypadá normálně.

Už dávno se setmělo a já ležím v posteli. Převaluju se ze strany na stranu a peru se se svojí péřovou dekou. Dozněla poslední skladba a já se rozhodla že půjdu spát. Otevírám lahvičku a polykám tekutinu. Klíží se mi víčka, zase ta úzkost a tak se uklidňuju pohledem na tvoji bílou tvář. Padám kamsi do tmy, po tváři mi tečou slzy a dech se mi přerušuje. Tep se však nelítostně zpomaluje. Poslední záškuby těla a já padám kamsi do tmy. "Jsi můj bílý anděl!" Vidím tvou tvář ale je za sklem a já k ní nemohu. Buším pětstmi o sklo až se najednou rozletí na tisíc malých střepů a já opět padám. Střepy se mi zabodávají do kůže, odněkud mi teče krev. Všude tma a najednou bílo a ticho. Všude je sníh a vánice. Je mi strašná zima, nemůžu to vydržet už ani chvíli. Ledové kry tajou a já se posléze potápím v hlubokých vodách. Nemůžu se nadechnout ale nevydržím to a plícema nasávám vodu, kašlu hořkost dokud neomdlím. Probudím se v nějakém kamenném domě. Cítím kouř. Kameny začínají hořet a já se snažím dostat ven. Cítím jak mé plíce spaluje hořkost a žár a už nemůžu, chci umřít. Ale najednou uvidím tvou tvář tam kde se skrývá východ. Doplazím se tam. Venku mi zmizíš z dohledu a já zhroucená, nadechuju se životodárného kyslíku. Z domu slyším křik, ale ne lidský. Je nějaké bestie. Utíkám, ale bestie je rychlejší. Jen se ožene, hned mi zlomí nohu a čelisti. A běží zase dál. Kolem mě se prostírá les a já se plazím přes listí. Najednou je přede mnou silueta dvou černých křídel. Něco sedí na pařezu, klidně a tiše oddychuje. Sedí zezadu, vidím ruce jak sbírají do lahve kapky krve ze střepů. Chce se to na mě otočit a podívat....

Otevírám oči a koukám se na bílý strop. Je mi špatně, špatně, špatně. Sluníčko svíti do mého pokoje. Jím snídani o půlce rohlíku. Chodím po bytě a tři hodiny se házím do módu "vyjít ven". Sedám si do tvého psychoreapeutického křesla. Povídám ti o tom jaký jsem měla den...