Já a robot

Do mého rajónu vstoupil robot. Nikdy jsem zblízka žádného neviděla a i když je to "jen robot", hned jsem se k němu začala chovat, jakoby byl jedinečný. Přitom roboti nemají žádné city. Zezačátku to bylo fajn. Jeho pohled do neurčita a bezimpulzivní pohyby mi dávaly pocit výjimečnosti vlastní osoby. Jeho život byl hodně pracovní. Nejdřív mi to všechno přišlo nudné, přesto jsem ho pilně pozorovala. Ono, přivést robota do módu humoru, je prostě těžké a pak, nemají emoční jádro. Takže se můžou jevit nejdřív dost asexuálně. Vždycky jsem přišla domů a říkala jsem si, že kdybych tento den neprožila, nevadilo by mi to. Přesto jsem ho chtěla znovu vidět a takzvaně "pochopit roboty". Byla jsem tak nějak přesvědčená, že i roboti potřebují informační pokrm, který jim bude vytvářet nové struktury v mozku a tudíž že se od lidí neliší zcela. Byla jsem přesvědčená, že potřebují svého psychologa, kterým může být člověk. Snažila jsem se mu tedy velice nenuceně vysvětlit spoustu věcí a vlastně z něj udělat člověka, nejlépe samu sebe. Vehementně jsem usilovala o to, logicky mu vysvětlit důvody mého jakožto lidského jednání a nakonec vše dobarvila tím, jak to my lidé cítíme, aby si udělal představu, protože jsem si říkala, že samotným pozorováním lidí, či učením se to prostě nemůže zjistit. Výstupy však pro mě byly zcela nejasné. Ačkoliv mě pozorně poslouchal a někdy mi vše zopakoval trochu jinak, abych věděla, že ho poslouchám, přišlo mi, že ta energie, kterou do něho vkládám se v něm začala hromadit na úplně jiném místě než bych u robota čekala. Myslela jsem, že roboti něčím jako svým jástvím netrpí a to jsem se hrubě spletla. Kdybych to věděla, mohla bych zabránit jeho dalším činnům. Nejenže trpí jástvím jako my, ale také si už jenom proto, jak je my lidé pořád nevědomě ponižujeme myslí, že jsou chytřejší než my. Co taky jiného, když v citech toho moc nevyhráli že? Jen si to představte: všichni Vám pořád tvrdí ten handicap, že nemáte city a ve Vás to vře, protože doprdele nevíte co to je a jestli by to pro Vás vůbec bylo užitečné, kdyby jste to měli. V rovině Vašeho rozumu Vám city nepřipadají nijak důležité, spíš naobtíž a ti nevyzpytatelní lidičkové Vám trdí, že vy jste nedostateční. Pak přijde nějaká holka a myslí si o sobě, že celé Vaší rase může vysvětlit jak být lepšími a jak lépe žít, přičemž její výsledky v porovnání s Vašimi jsou prakticky nulové. Ješitnost mého robota je přinejmenším podobná té mojí. A tak si doma začal střádat plán zlomit mě tam, kde mám tak přehnaný pocit svojí jedinečnosti a síly. Nejdříve však musela vzrůst jeho atraktivita. Tím si chtěl vyvrátit můj klamný pocit, že roboti jsou něčím nedostateční. Roboti mají perfektní analytický mozek. Neunikne jim žádná veličina atraktivity pro ženu. Oproti mužům, kteří od věků tápou co je pro ženy atraktivní, protože jim ženy nedávají jasné signály, roboti vidí vše naprosto jasně, dokonce jasněji než samotné ženy. Ví jak mozek reaguje, na barvy, vůně, různé vizualizace, tón hlasu, různá slova, informace a taky mimiku, gesta a provokace. I kdyby muž věděl to samé, nedokázal by stejně s těmito informacemi tak dobře pracovat. A proč taky? Žádný muž ze sebe neudělá robota na přání, protože by mu to bylo proti srsti. Robot s tím problém nemá, naopak ho to velice těší. Ví co si žena přeje, stejně jako ví co si přeje opičí mládě či gravidní mořský koník. Má velice dobré pozorovací a analytické schopnosti a hlavně je citově nezúčastněný, takže si realitu nijak nepřibarvuje. Tím bych chtěla navrhnout, ať se s roboty nebavíte o bohu, pokud chcete, aby Vás bral vážně. To byla další moje chyba. Já jako vysoce paranoidní člověk, který si dokáže v jeden den myslet že je psychopat a druhý den že jsou psychopati všichni okolo, jsem asi mého milého robota jako žena jeho snů moc nezaujala. Ano, žena jeho snů, protože i roboti sní navzdory slabomyslnému společenskému přesvědčení, že roboti to neumí a já se do něj zamilovala (překvapivě). Kéž by to bylo jen kvůli tomu jak mluvil, jak se oblékal a lhal. Bylo to spíš kvůli tomu, čím doopravdy byl. A taky měl v těch širokých zorničkách celý mikrovesmír. Když uvidíte všechny ty spoje robota, už není cesta zpátky. Už Vám nikdy nebude stačit žádný muž. Už navždy budete hledat svého robota. A jak to skončilo s námi? To je spíš hloupá otázka. Roboti vždycky vyhrají a tak jsem skončila špatně, jak si přál. Jenže vím, že je díky tomu šťastný a navždy budu nějakým způsobem v jeho hlavě. A tak oslavuji jeho dominanci a je mi líbezně.