O lásce

Nadechla jsem se odvahy a dotkla jsem se jí. Hladila jsem ji a ona poslušně držela. A i když jsem toho na chvíli nechala, stále tam byla, jakoby na mě čekala, jako bych jí ani nevadila, jakoby si toho ani nevšímla. Přišla mi tak ochočená, že jsem zatoužila si ji vzít sebou a starat se o ni. Tak jsem si jí vzala do svého světa. Je to velké tajemství. Ona je tady stále se mnou a povede mě i když se vůbec nehýbe. To abych se nebála že mi uteče, nebo že mě chce praštit. Jmenuje se láska a je jen moje. Vlastním jí a nikomu ji nikdy neukážu a nikomu ji nikdy nepůjčím. Je to mé velké tajemství. Než jsem ji ukradla, tak ještě někomu patřila. A ona se hýbala prostě jen tak, neměla jsem s tím nic společného - opravdu! a ta ruka...mě...prostě mě pohladila. Zní to šíleně já vím. Ale udělala to! A já zatoužila ji mít celou a možná ji i zničit za to co mi udělala. Nevím jak se ničí ruka. Možná bych ji mohla kousnout. Strašně bych se chtěla do ní zakousnout aby jí to bolelo ale když jí tu vidím jak tady spokojeně a bezradně leží, tak se mi zrovna nechce. A taky...co kdyby pak utekla? Opravdu to chci riskovat? Jenže když uteče tak nebyla vlastně moje. Byla jen půjčená. Dám jí svoji ruku a budeme se spolu modlit - tím to pochopí. Ale pak jí kousnu! Za to, že když bude moje tak logicky budu její. A to nesnáším. Taková ruka se mi totiž může plést do věcí, pod kterými mám kontrolu. Může mi je rozházet po pokojíčku nebo se rozhodnout je rozstříhat, zapálit, unést či mě jini nakrmit...já nevím co všechno může přijít! Člověk nedokáže předvídat všechny nápady toho malého tvora. A ostražití neustále být nemůžete. Kousnu ji! Třeba se naštve nebo ve mě zklame a uteče. Ale já budu stejně doufat, že se jednoho dne vrátí. A ona to bude vědět a nebude moct spát. A bude si říkat: "mě se tak dobře spávalo! Ale nesnáším když mě kouše, musím jít k někomu kdo nekouše!" A bude chodit po světě a hladit lidi doufajíc, že najde tu pravou. A každý se nechá hladit ale nikdo si ji nedá pod peřinu a nikdo se s ní nebude modlit ať je jeho, protože všichni mají strach, že jim rozháže ty věci, nebo je udusí ve spánku a nevědí co s tím, nevědí, že tu ruku musí kousnout, aby je ta ruka nenáviděla a zjistila že na ní čekám i když mě nenávidí

Můžu si představovat že ta ruka něco dělá.

Taková ruka umí dělat tisíce věcí, ale jaksi nevyužívám její potenciál. Zaměřuji se výhradně na své tělesné a citové potřeby. Určitě umí krásně psát nebo něco spravovat. Ale nevím jak a tak by to byla jen představa. Nechci si idealizovat svoji ruku. Jenom trošku. Jinak jí chci nechat její autentičnost. Můžu ji mít pod peřinou, potutelně se usmívat a dělat že tam nic nemám, zatímco ona sladce spí. Můžu si představovat že ta ruka někam vede. Třeba k rameni a pak dál až k něčímu srdci a nebo ještě dál k něčí duši. Možná by mi stačila jen cesta ke krku nebo ke rtům. Ale život je tak dlouhý... Věřím jí, že mě dobře zavede.