Vědomí, vozítko, svět, rodič
- web0898
- Sep 26, 2016
- 3 min read
Jsem. Cítím že jsem. Jsem v prostoru. Cítím že se mohu hýbat. Vidím bílou. Nevím proč vím že je to bílá, ale je to tak. Cítím nezměrnou slabost. Upadám na zem do zapomění. Nechci! Protože potom nebude vědomí. Vědomí jsem já. Bez vědomí přestanu existovat. Vědomí je má moc. Ale možná, se bez vědomí probudím! A bude tam jiné vědomí. Nebo jiná osoba stejného vědomí. Ale možná že tam nebude prostor. Ale možná že tam bude prázdno. Zase se mi víc rozsvítilo. Je jako lampa! Unikám někam kde mi ho neseberou. Třeba je to místem. Třeba na tom místě je špatný signál a vědomí se nemůže plně rozzářit. Podívám se zda mám nějaké nosítko. Nevím proč vím že existuje nosítko. Žádné nosítko nemůžu najít. Podívám se po nějakém. Ale kde? Všude je jen bílo. Na chvíli relaxuji a pak se pohybuji prostorem. Nikde nic. Možná že kdybych usnulo, tak bych nezemřelo. Něco mi říká že to mám risknout. Usnu tedy. Hned jak usnu zdá se mi sen. Jsem v teplé příjemné hmotě. Je to fajn ale mám pocit že tady není prostor. Zachvíli mi chybí. Chci jít ven ale něco mi to nedovoluje. Podívám se a vidím že mám nosítko. Zaraduju se a pořád si ho prohlížím. Snažím se naučit jak se řídí. Jedno chapadlo se mi podařilo rozhýbat, druhé je pořád strnulé. Zjišťuji, že mě něco příjemného dělá v puse. Všechen ten sliz venku sním. Je to velice příjemné. Vše je velice příjemné. Nosítko mám rádo. Zjišťuji kde končím a kde začínám. Jsem obrovský svět. Ale možná ne, záleží na prostoru v němž tento svět žije, prozatím jsem ale nic většího nevidělo. Náhle cítím tlak a pak zimu. Je to nepříjemné ale ještě nepříjemnější je, že se dusím. Nevím čím to je a musím na to rychle přijít než se udusím. Proč to nevím? Musí existovat nějaká vyšší síla ve mě, která to ví. Bože, prosím pomoz mi! Udělám cokoli proboha nechci...já se nechci udusit! Prosím. Chci svoje vozítko. Bez něj to není takové příjemné. Ach! Konečně vím jak na to. Hlavně to nesmím zapomenout. Musím si to pořád pamatovat a pořád dýchat. To je tak těžký úkol. Je to krutá daň za vozítko. Musím pořád pracovat. Každou sekundu, pořád, pořád dýchat. Doufám, že si na to po čase zvyknu, že to ani nebudu muset vnímat. Pořád je mi zima. Co když ztuhnu zimou? Nemohu přijít na to co dělat aby mi nebyla zima. Možná, že bych mělo zavolat druhou polovinu vozítka. Třeba má nějakou funkci na zahřívání. Bože já jsem velké stvoření. Nejspíš jsem bůh tohodle prostoru. Ten prostor je šíleně tvrdý. Je tak tvrdý jako moje vozítko. Budu tomu říkat svět. Určitě jsem si ho stvořil tak jak jsem chtělo. A jaký svět bych chtělo? Bylo by tam spoustu lahodného slizu a možná i sliz jiných chutí. Určitě by tam byla i jiná vozítka, kterými bych se mohl svést. Třeba by byla obsazená jako se to stalo u mě. Hm to je zajímavé. Existují i jiná vědomí? Dokázalo bych s jiným vědomím navázat nějaký kontakt? Jak vůbec poznám že je ve vozítku cizí vědomí a nebo to moje, které neumím ještě zcela chápat a ovládat? No ale to znamená že nemusím být bůh - tvůrce tohodle světa. Ale kdybych byl na světě jiného tvůrce než jsem ten já, tak by asi nebyl podle mých představ! Cítím se nepříjemně ale jinak než když jsem se dusil. Pojmenuji to obavou. Umřu na to? Ne. Ten pocit se tu vzal a pak mě hned opustil. Je to jen takový signál, že bych mohl umřít. Vozítko má tedy kontrolky. Zajímalo by mě, kdo vozítko sestavil a proč ho mohu používat. Mám pocit že jsem to bylo já samo. Moje pohyby jsou zcela pod mou kontrolou. Alespoň si myslím že ano. Možná se dá s mým vozítkem dělat ještě mnoho věcí ale základy jistě mám. Více obav mi dělá druhá polovina vozítka. Nemohu přijít na to jak se ovládá. Na jednu stranu ho mohu různě pobízet, na druhou stranu pokaždé reaguje jinak. Mám podezření že je to jiné vědomí, ale nějak spřízněné. Možná že jsme byli před časem jedno vozítko a vědomí a teď jsme dvě. Vím také že druhé vozítko je větší a má více funkcí takže jistě bude i vědomější. Vozítko je také lépe ovládáno, nejspíš mělo více příležitosti se s ním naučit sžít. Myslím že je to způsobeno časem. To je to teď které se pořád posloupně mění. To znamená že i já budu jednou takový jako můj rodič? Ano, věřím v to! Moc v to doufám a těším se, až budu jako můj rodič! Je skvělý a nejlepší a díky němu žiji. Určitě bylo velice těžké mne stvořit. Přitom jsem dokonalé, miluji se a oni milují své krásné dílo, dali do toho všechnu lásku a tvořivost až to dokázali, udělali mě a teď se radují. Jsem jedna velká radost!
Comentarios