Křišťál

křišťál letí ve tmě. Není zde gravitace. Náhle se jeho plochy ocitají v jakémsi odporu. Začíná se otáčet do stran, jakoby do něj něco naráželo. Co je ta neviditelná síla která dokázala v křišťálu vyvolat odpor? Všude je jen tma, jen křišťál svítí a jeho křehkost lze spatřit díky jeho průhlednosti. Je tak obyčejný když si jeho tělo nehraje s paprsky světla. To by bylo krásné. Byl by to přímo křišťálový sen. Tma a ticho se však pomalu ubírají do spánku. Křišťál začíná tančit svou písní, která se nedá v té tmě zaslechnout. Ani on ji neslyší, jen cítí. Jsou to vibrace, které procházejí jeho tvrdým tělem. Celé jeho tělo ztrácí prvotní smysl. Je tak rozeznělý a rozněžnělý tím co se s ním děje. Možná by i změkl těmi vibracemi, jako když natloukáte řízek. Možná, že by se snad jednou chtěl přeměnit v prach. "Odkud přichází ta hudba? Přichází z vnějšku nebo zevnitř? Byl jsem mrtev a něco mě zachránilo? Nebo jsem snad začal nejdřív toužit? Kde se vzal ten konec nekonečné smrti? A kde jsou mé hranice? Jakoby moje hrany ani nebyly přesně ohraničeny. Vibrace do mě lezou jako hadi a zase ze mě vylézají. Ale tím, že hadi jsou má součást, se vlastně roztahuji. Je to expanze. Byli tu ti hadi předtím nebo potom? Jak tančí, jak jim to sluší, jak jsou sehraní všichni dohromady i když každý se vlní nějak jinak. Jejich jazýčky mě lížou a já se blýskám a zářím, jako ty mrtvé diamanty v časopisech. Ale mohu to všechno zastavit. Mohu uzavřít své brány k mé hmotě, kterou tak potřebují. A pak celý brním. Oni vrní a já brním. Trochu si to odporuje, ale v zásadě, je to příjemné. Lehtá mě to v celém těle, mám chuť být otevřený a do mě se vlévají veselí hadi, šimrají mě ocáskama v celém mém těle. Je to jako ohňostroj. Je to jako kaleidoskop, Zjistil jsem co je to smysl. Počitkový smysl. Smysl je ta nejvíc smysluplná věc jakou jsem kdy dělal. Dělal jsem předtím vůbec něco? Už nikdy nechci být sám, bez svého smyslu. Chci být moře, které se vlní a vlní a zpívá písně s velrybami. Chci být písek, který si zpívá s větrem, který nikdy nezafoukne stejnou písničku. Možná by se mohl vítr, písek, moře, velryby a oheň spojit a obývat planetu, která by naslouchala. A kameny! My bychom vibrovali ty nejjemnější písně:-) Ach, už nikdy nechci být mrtev! Začínám vyluzovat podivné záblesky. Nevím zda je to ze mě, nebo zvnějšku, kde to všechno začalo. Ale sluší mi to. Dělám v té tmě jiskry, které se nedají chytit. Tma náhle tak ožila. Je to neuvěřitelné. Jsem nadšen. Možná bych mohl hady a světlo poslat ostatním kamenům a je by to probudilo. Ach, to by byla krása! Toliko by se začlo dít! Byl by to život. Najednou začalo křišťál něco napadat. "Au co to je?" zeptalo se své hudby. To jsou Křišťáložravé anakondy, prohlásili hadi. Žijou tady s námi od věků. Dokud bude nás bude i jich. Požírají nás, ale nás je zase víc. "ach to je ale takové, nepříjemné. Jsem tak nešťastný když mi svými hlavami naráží do mých hran. Už nejsou jako ledová krusta na jezeře. Jsem ošuntělý a světlo se o mě rozplyne a nerezonuje, ani se nerozmnožuje. Je tu tma a chlad. Ach jak je to hrozné cítím se tak obyčejný. Cítím se tam nehodnotný. Utěšte mě mí hadi. Hlaďte mě víc!" "Ale my jsme z tebe. Musíš nás vyloudit jinak nás nebude víc." "ale jak? V tomto stavu? Jak po mě chcete abych něco dělal když jsem nemocný?" Nemáš na vybranou. Buď nás budeš vyluzovat nebo nás bude ubývat a ubývat a nakonec tu s tebou zůstanou jenom oni a potom tě obrátí v prach a budeš muset být mrtev nebo se muset znovu narodit. Je to tvá volba."