kam jdu? Když minu cíl? Proč odcházím když zde je mé místo? Proč se bráním když to, čemu se bráním vyžaduji? Proč se na mě tak díváš? Ve snech? Bez očí? Jsi vším tím co nechci a tím jsi mě proklel, že to chci. Jsem rozdvojená, roztrojená, rozčtvrcená. Boj se náhlí a já padám se vší tou pracně naleštěnou parádou. Krok za krokem jdeš mi vstříc a já utíkám. Už nevím, kde je další úkryt mého srdce. Propast se blíží a mísí se s panickými úvahami. Jakobych už cítila jak mi dýcháš za krkem. Nechci si přiznat kdo jsem. Je to má slabina nebo odvaha? Slunce se otáčí pořád dokola a já už dávno nevím, jak vnímat tenhle svět. Kde jsou časy, kdy jsem byla za jedno s listy, zvířaty ba i lidmi. Teď jsem opuštěná. Přesáhla jsem co se dalo. Šla jsem za štěstím ale myslela jsem si, že až ho najdu tak ho poznám a půjdu mu vstříc. Milovat je jedna věc, ochočit ta druhá. Co je víc nesmyslné? Tvůj krok svírá mé hrdlo. Přiznávám se ke všemu, jsem v rozpacích a pak zjistím, že to byl jen sen. Byl snad tvůj? Tvá vůně je všude kolem. Větrám, dokud nepovstanu z prachu pudů. Nesnáším když je mi pět a neovládám se. Nesnesu pomyšlení že bych snad jednou padla na kolena a tím víc si to představuji. Je to jako siréna. Když zahouká, je to všechno tak jasné a není nic, co by mě udrželo. Bojím se jejího hlasu na smrt, ale je to jen otázka slunce, které nikdy nepostojí. A možná, že i měsíc se zúčastňuje, ten prohnaný šibalský útvar maskující se za nevinnost a chlad. Mé tělo je napružené, jako naježená kočka kterou něco vylekalo. Tak vyskočit z něj a prosit světlo o milost. Nevyřešitelný případ je hození o zem křehkostí. Padaj mi z rukou nádoby bez dna. Každý den chodím pro konec příběhu spousty kilometrů místo za tebou. Věříl bys? A co bys ještě dělal? Snad proťal kůlem, nastříkal marinádou, spálil mý naděje a sežral? Nebo by to bylo pomalejší? Bojím se, ach kdy konečně nechám ty emoce shnít jako ostatní. Místo toho jsem je nechala moc dlouho na horkém slunci a teď mě spalují a tráví. Jsem z toho nemocná. Jsi má nemoc nebo lék? Jsi čaroděj ze zěmě. Vytváříš všechnu tu zář a prokládáš to mířenými jehlami. Je to tak nádherný se na to dívat. Ale je těžký do toho jít, protože nikde nevidím konec. Jsi tvůrce. A já jsem ve tmě. Našla jsem toho pravýho ale ty to nejsi! Toužím po dobrodružství víc než po lásce. Toužím obdivovat a být obdivována snad jen za to, že jsem nejhorší. A tak stojím ve tmě, tiše a skrytě, mezi těmi cestami, které mě lákají. Zavírám oči a vidím Adama. Stavíme bábovky z písku. Jsem tak šťastná ale nestačí mi to. Včera mi napsal:

[27. 8. 2016 21:29:33] ADAM47: raz jsi reknes

[27. 8. 2016 21:29:37] ADAM47: ze to byla strata casu

[27. 8. 2016 21:29:45] ADAM47: reknes jsi ze jsi byla blba

[27. 8. 2016 21:29:47] ADAM47: ale poucis se

[27. 8. 2016 21:29:49] ADAM47: a pujdes dal

[27. 8. 2016 21:29:51] ADAM47: silensji

[27. 8. 2016 21:29:54] ADAM47: silnejsi

Dívám se na svoje bábovky. Tohle všechno zahodit? To co jsme společně budovali? A ničili? A budovali? A ničili? A budovali? Podívám se na něj a brečím v ruce mi dřímá lopatka, jsem celá od písku ale já se ještě koupat nechci. Jak může být na mě takový? Ano půjdu dál šílenější....